Říká se, že rodina je základ. Že rodina jsou jediní lidé na světe, kterým můžete doopravdy věřit - který vás nikdy nezradí a i když vás opustí, nikdy vás nepřestanou milovat.
Emily měla ale jiné zkušenosti. Její rodina rodinou nikdy nebyla.
A i když se jako malá holčička snažila to nevidět, později už se nemohla od kruté reality ochránit.
Člověk, který ji ale vždy chránil, byla její matka. Elizabeth Evansová byla výjimečná žena, který udělala v životě bolestivé chyby.
Nikdy však za mezí své chyby to, jakým způsobem vychovala své děti. Učila je samostatnosti, dobroty a především lásky.
Jenže to nejspíš nestačilo, protože dopadly tak, jak dopadly.
Když se William vrátil zpátky do obýváku, Emily seděla stočená na gauči ve své oblíbené dece a dívala se do prázdna.
Byli v jejím bytě už přes tři hodiny a za tu dobu z ní nevyšla ani jediná hláska. Jediné, co od ní na schodech slyšel, bylo to, aby nevolal Anně.
Vyhověl její žádosti a šel do kuchyně udělat čaj a nějaké jídlo, kterého se ani nedotkla.
Pohled na její unavenou a nepřítomnou část ho ničil.
Co jí její bratr mohl provést tak strašného?
Na tuhle otázku se ptal sám sebe tak stokrát, protože věděl, že Emily nebyla připravená dát mu odpověď.
Sedl si tiše vedle ní a prohlížel si její obličej. Snad nikdy ji neviděl tak mimo.
„Přestaň na mě zírat." Nařídila mu pevným hlasem, i když oba věděli, jak zlomená uvnitř ve skutečnosti je.
„Nesnědla si večeři, musíš se najíst." Jeho hlas byl tichý, přece jenom nechtěl na ni příliš tlačit.
Toho si Emily vážila, ale i přesto s ním odmítala komunikovat.
„Myslím to vážně, Emily, neodejdu z tohohle bytu do té doby, dokud se nenajíš."
„Nemám hlad." Odsekla a pevněji se zabalila do deky.
Hluboce si povzdychl a sedl si vedle ní. Jeho ruka bloudila po jejích zádech, do doby, dokud Emily neucukla.
„Co se tehdy stalo?" Zkusil to znovu a modlil se, aby už nemusel čelit žádným slzám.
Nechtěl, aby jedny z posledních vzpomínek na Londýn, byla ubrečená Emily. Dívka, která pro něj tolik znamenala.
„Odešel."
Pronesla jednoduše, jako kdyby jí to vůbec netrápilo. Její hlas se však na konci zlomil.
William nevěděl, co má říct. Soucit, který cítil uvnitř, se nedal nijak vyjádřit.
Emily nebyla připravená říct mu celou pravdu, což respektoval, ale bylo mu jasné, že je za tím něco víc.
Stará rodinná křivda. Cokoliv.
Zrovna teď ale potřebovala oporu. Nic víc. Překvapivě ho nechala, aby si ji přitulil do náruče a zavřela oči.
Snažila se tomu tak dlouho vyhnout, že si ani neuvědomovala, co se stane, až ji to všechno jednoho dne dostihne.
Netrvalo dlouho a s mokrýma očima, schoulená ve Williamově náručí usnula.
Nebyl to ale klidný spánek, ve který doufala.
Líbezný hlas se ozýval místností a ukolébával malou holčičku ke spaní.
„Maminka tě miluje."
Opakoval ten hlas stále dokola a postupně přibýval na hlasitosti. I přesto však nemohla hnědovláska usnout. Bála se nestvůr, která se schovávaly pod postelí a netrpělivě vyčkávaly, na chvíli, kdy by dívenku stáhly z kůže.
Maminka ji vždycky vyprávěla, že strach se dá ovládnout jen jednou emocí - láskou.
Jenže ona okolo sebe neměla nikoho, koho by milovala. Nikoho, jen sebe a strašidla po postelí. Snažila se přečkat noc a nenechat se zvábit hlasem, který vycházel zpoza stěn.
„Maminka, tě miluje. Maminka tě ochrání. Dovol jí to. Dovol jí tě ochránit."
Snažila se zadržet slzy, ale byla příliš malá - příliš zranitelná.
Hlasy se postupně přibližovaly k posteli a ona cítila něčí slizký pohled, na svém drobném tělíčku.
„Maminka tě miluje."
Emily otevřela oči a prudce se posadila. Ležela ve své posteli a cítila nepříjemný pot po celém svém těle.
Těžce se ji oddechovalo, stejně tak jako po každé noční můře. Hodiny na nočním stolku ukazovaly půl třetí ráno.
Neohrabaně vstala z postele a všimla si, že má na sobě pohodlné tepláky a tílko. William ji musel vysvléknout. Zamířila do koupelny a dala si pořádnou sprchu. Poté se zabalila do bílé osušky a bosa se vrátila zpátky do pokoje. Na chodbě za sebou nechávala mokré stopy.
Posadila se na postel a zavřela oči. Lampička z jejího stolu lehce osvětlovala pokoj.
Emily bylo jasné, že se už nevyspí. Popravdě si už zpátky do zpoceného povlečení lehat nechtěla. Převlékla se do domácího oblečení, a co nejtišeji se vydala do kuchyně. Bylo tři čtvrtě na čtyři, když si s hrnkem kávy sedla do křesla, které bylo nejblíže oknu. Vlastně si toho výhledu nikdy nevážila, až doteď.
Londýn byl ještě potopený ve tmě, stejně tak jako byla Emilyina mysl. To co se stalo včera, se zdálo, jako nemožné. V její paměti si opakovala každý moment, jen proto, aby se ujistila, že se to opravdu událo a že to nebyl jen další špatný sen.
Slíbila si, že to neudělá, ale nemohla si pomoct. Přešla k nočnímu stolku, na kterém byl položený ten spis, a vrátila se zpátky k oknu.
Snažila se v sobě najít tu odvahu, opět to otevřít, ale nemohla se donutit. Nikdy tak nebojovala sama se sebou, jako v téhle chvíli.
Na chvíli si vzpomněla na to, jak včera brečela na Williamově rameni, jen pár minut po tom, co jí řekl, že se odstěhuje.
Mělo to s tím něco společného?
Vidět Jasona v ní jistojistě vzbudilo emoce, které se snažila udržet na uzdě, ale nemohla odehnat ten divný pocit, že kdyby se mohla spolehnout, že tu s ní vždycky bude William, bylo by jí líp.
Cítila se opuštěná a zrazená. Znovu.
Její bratr ji pouze připomněl to, co už jednou zažila a jen pár minut před tím se dozvěděla, že to má zažít znovu.
Znělo to jako peklo a rozhodně to bylo tak i cítit.
Jenže musela Emily znovu utíkat? Schovávat se? Jestli je její bratr v městě, neznamenalo to, že ho může znovu vidět? Mluvit s ním? Vymlátit z něho duši?
Při této myšlence statečně otevřela složku a začala pečlivě listovat.
Když Jason utekl z domu kvůli drogám, Emily tušila, že to neskončí dobře. Tušila, že skončí na ulici, bez peněz, bez domova a bez svých blízkých.
Jenže podle toho, co držela v ruce to tak vůbec nebylo. Podle toho měl Jason dobrý život. Život plný drog, peněz a hazardu.
Pamatovala si ho, jako vysmátého chlapce, který pouze sešel z cesty, jenže člověk, kterým se stal, člověk, který byl sledován policií i místní tiskem, toho člověka neznala.
Snažila se z malého množství informací dostat k něčemu, co by ji doopravdy pomohlo, ale ani vlastně nevěděla, co hledá.
Chce ho vidět? Chce se mu vůbec někdy podívat do očí? Nebo to chce nechat být?
Bohužel, neměla tušení jak.
Nemohla jen tak dál žít svůj nynější život a předstírat, že tohle nikdy neviděla. Nemohla se zbavit té myšlenky, že její bratr, její živý, spokojený bratr si chodí po ulicích a ani ho nezajímá, kde je vlastně jeho živá, nešťastná sestra.
Jediné, co ji zbývalo, bylo vzít ten případ a najít ho.
Bylo jí jedno, co by mu řekla, jestli by ji zdrogoval, nebo jednoduše odmítnul.
Chtěla se s ním setkat. Chtěla ho vidět trpět za to, co udělal. Chtěla mu všechno vyčíst a říct mu, jak moc ji ublížil.
Ale to, co chtěla ze všeho nejvíc bylo, říct mu, jak moc ho nenáviděla matka, těsně předtím než umřela.
-----------------------------------------------------------------
VOTE+COMMENT♡