Když Emily poprvé přišla do Anglie, neměla tušení, co bude dělat. Jak se uživí, kde bude bydlet. Byla ztracená a bez jakékoliv pomoci.
Naštěstí ji však někdo podal pomocnou ruku a zabránil ji tak, aby se utopila ve svých problémech. A ten někdo nebyl nikdo jiný, než Peter Dingley. Muž, který měl společnou minulost s Emilyinou matkou a jakmile zjistil, že dcera jeho dávné přítelkyně je ve městě, rozhodl se ji najít.
Pomohl ji z toho nejhoršího a nabídl ji práci. Bylo mu jasné, že neodmítne, protože to bylo to jediné, co chtěla dělat.
Stejně tak jako její matka, Emily v sobě měla ukrytou vášeň pro psaní a Dingley věděl, že nevyužít ji by byla věčná škoda.
Stejně tak jako věděl, že mu nikdy nepřestane být dlužná a že se nikdy nebude chtít vrátit zpátky domů. Proto odmítl Williama, když k němu přišel a žádal ho, aby mohla jet s ním.
Myslel na její dobro a hlavně na to, že by svému příteli nechtěla vysvětlovat, proč se tak zoufale nechce vrátit zpátky. Bylo jedno, že se narodila na druhé straně, než byl New York, pořád to mělo stejný význam.
Jenže také věděl, že nemůže zůstat sedět a dělat pořád to samé do nekonečna. Znal ji z vyprávění a Elizabeth mu vždycky líčila, jak měla energetickou nebojácnou dceru, a už kvůli ní, ji chtěl v Emily opět probudit.
„Já vám nerozumím." Vyhrkla po chvíli mlčení a nervózně si prohrábla vlasy, které měla už dávno rozpuštěné.
„Je to jednoduché."
Pokrčil Dingley rameny a posadil se do svého mohutného, koženého křesla.
„Chci, aby si přestala být malá, šedá myška, chci, abys mi dokázala, že si tu doopravdy zasloužíš pracovat."
Pořád to nechápala. Pracovala tu dva roky, tak proč teď?
„Proč teď?" Zopakovala svoji otázku na hlas a doufala, že se dočká nějaké rozumné odpovědi.
„Protože jsme přišli o pár našich nejlepších lidí a já potřebuju vědět, že mám pořád schopné zaměstnance."
Odpověděl tiše, skoro jako kdyby se za tu skutečnost styděl.
Londýn se hemžil novinami a denním tiskem a udržet se na vrcholu nikdy nebylo snadné, ale bylo to přesně to, po čem Dingley toužil ze všeho nejvíc.
„A co mám udělat?" Zeptala se jak malé dítě.
Místnosti se ozval jeho hlasitý smích. „Co myslíš? Svoji práci, drahá."
V ten moment si připadala hloupě.
Samozřejmě, že svoji práci ty náno.
„Chci, abys mi do týdne sehnala nějakou senzaci, něco, co všechno ostatní přebije a jestli to zvládneš...-" odmlčel se.
Musel si být stoprocentně jistý, předtím, než jí něco slíbil.
„Jestli se ti to povede, tak ti to nechám otisknout na titulní stránku."
Jak vyšla tyhle slova z jeho pusy, Emily skoro vyskočila ze židle.
Nejspíš by se ho zeptala, jestli by ji to pro jistotu nezopakoval, ale nezmohla se na žádnou smysluplnou větu.
„Počkat, cože? Myslíte to vážně?"
„Myslím to smrtelně vážně."
Nějakým zvláštním způsobem měl radost, že měla radost ona. Přece jenom, připomínala mu její matku, i když se jí to nikdy neodvážil říct.
Nechtěl otevírat dávno zapomenuté rány.
Emily se snad poprvé za den upřímně usmála. Její velký úsměv změnil celou její tvář. Jako kdyby tam už neseděla ta stejná dívka.
„Slibuju, že do týdne budete mít na stole článek, který vás smete ze židle."
Dingley se jenom pousmál a sledoval, jak odchází z jeho kanceláře.
Modlil se, aby tohle nebyla jeho dosavadní největší chyba.
Na tom článku mu ani tak nezáleželo, vždycky měl něco v záloze, ale ani ve snu si nedokázal představit, jak by mohl Emily Evansové do očí říct, že to nezvládla.
Proto doufal, že je to opravdu dcera své matky.
„Neuvěříš, co mi řekl."
Emily se usmívala od ucha k uchu, když se vrátila ke svému stolu a cítila, jak William stojí za ní.
„Že můžeš jet se mnou?" Zeptal se nadějně, i když odpověď už znal.
Nebylo to tak, že by to v Americe bez ní zoufale nevydržel, ale i přesto ji tam chtěl. Tak moc, že to nehodlal jen tak vzdát.
„Něco lepšího."
Není nic lepšího.
William měl nucení říct to nahlas, ale nakonec se ovládl.
„Dingley souhlasil, že můj článek otiskne na titulku."
Ani ne nesnažila, schovat pýchu ve svém hlasu. Neměla proč se ostýchat. Rozhodne ne před Williamem.
„Cože? Páni, Em-"
Snažil se najít vhodné slovo, ale nemohl.
„Jestli hodláš říct, že je to až moc pohádkové, tak tě na místě přerazím."
„Vlastně jsem chtěl říct, že je to úžasné."
Už dávno stáli tváří v tvář a William se natáhl, aby chytil její malou ruku do té své.
„Gratuluju Emily."
Ani si neuvědomila jak, ale nakonec skončila v jeho objetí. Přitlačila se na jeho hruď a pořád se usmívala.
„Cením si toho."
„A jaký je tenhle hvězdný článek, kterým pošleš Dingleyho do kolen?" zeptal se, když se od sebe odtáhli.
To byla ta správná otázka, Emily totiž neměla tušení.
„Nic nemáš, že ne?"
Jako kdyby četl její myšlenky, přesně se trefil do odpovědi.
Emily sice nic neměla, ale měla týden na to, aby něco získala a nehodlala promrhat ani vteřinu.
„Měla bych se pustit do práce."
„Mohl bych ti pomoct."
Řekl dřív, než ho stihla požádat, aby ji nechal pracovat. „Williame, to není-"
„Sklapni, o tomhle diskutovat nebudeme."
Už dál nic nenamítala, věděla, že by to bylo zbytečné.
Stejně tak, jako chtěla titulní stránku. Možná se to zdálo jako obyčejná maličkost, ale byl to první krok, dostal se někam dál, dostat se nahoru. Dokázat všem, že na to má.
Možná i proto se necítila špatně, když nechala svého přítele aby ji pomohl. Cítila jistotu, že ji to přeje. Že chce, aby uspěla.
A přesně to cítit potřebovala.
Kdyby se o pár let mladší Emily někdo zeptal, zda by v takové situaci přijala pomoc, nejspíš by sebevědomě řekla, že ne. Že by to chtěla zvládnout sama. její dnešní já bylo už rozumnější - pořád byla sice mladá a nezkušená, ale v životě se poprala s věcmi, který ji donutily uvědomit si, že někdy tu pomoc člověk potřebuje.
Protože pokud ji odmítne, později toho může trpce litovat.
----------------------------------------------------------------
Nová kapitola :-)♡