Kapitola 34. Tohle je náš Jungkook

216 11 5
                                    

,,Tu krabičku máš?!" křičela Celine z obývacího pokoje do chodby, kde stál Jungkook. ,,Kookie!"

,,Jo, mám!" ozvalo se nazpět z té chodby. Jungkook tam stál a nazouval si zrovna boty. Při přezdívce, kterou mu Celine dala, ho zaštípalo v hrudi a zčervenal. Ještě, že tu nebyla.

,,A telefon? Ten máš?"

Jungkook obrátil oči v sloup a sáhl si do zadní kapsy. ,,Mám."

,,A–"

,,Rainerová, jestli toho nenecháš, tak si vezmu domu i tebe!" pohrozil jí, za chviličku slyšel její tlumený smích.

Když nad tím tak přemýšlel, nebylo to daleko od pravdy. Vážně by si jí rád vzal k sobě domů.

Nejraději by s ní byl od rána do večera. A aby mu neutekla, tak by s ní chodil i na toaletu.

Když se ohlédl zpětně, možná byl i lehce toxický, co se jí týkalo. Byl si sebou jistý, ano, ale pořád tu byla pravděpodobnost, že by dala přednost i solnému sloupu před ním.

Nakonec, Jungkook ji ukazoval stejné množství emocí jako ten sloup.

Povzdechl si. Kdyby jenom mu mohla vidět do hlavy. Aby mohla vidět těch milion popsaných stránek o tom, jak moc pro něho znamená.

Nedokázal ji opustit. Představa, že by už nikdy nemohl být blíž. Potřeboval ji mít u sebe. Její dotek na své kůži a její oči zapíchnuté v těch jeho. Líbilo se mu, jakým způsobem se na něj dívala.

Dívala se takhle na všechny, nebo jen na něj?

Proč nemohl být třeba jako Jimin? Říct jí na rovinu co k ní cítí? Všechno by bylo mnohem snazší. Ale když na něco takového pomyslel, stáhl se mu žaludek a ruce rozklepaly.

Přál by si být jako Jimin. Umíral žárlivostí být jako Jimin.

Zrovna, jako na zavolanou, brunetka vešla do chodby. Dívala se do země se slabým úsměvem na rtech a nevinným pohledem. Tak nevinným, až by s ní rád Jungkook dělal věci, které zrovna nevinné nebyly.

Ruce měla zkřížené za zády a pomalými kroky k němu došla. Nepřítomně se kousla do vnitřní strany tváře a Jungkook se uchechtl. ,,Kde máš zajíčka a skunka, Bambi?" škádlil jí Jungkook a když zvedla Celine pohled ze země, vyšpulil spodní ret.

,,Tu pohádku jsem nikdy neviděla." Svěřila se mu zaraženě a jeho to ani na vteřinu nepřekvapilo.

Pro sebe se usmál a bezmyšlenkovitě k ní natáhl ruku. Dotkl se ukazováčkem jejího spánku a sjel po něm až k pramenu vlasů, který jí lehkomyslně strčil za ucho.

Příjemné chvění v žaludku a zčervenání tváří doprovázely mladou Celine. Začalo se jí líbit, jak přestával pomalu být ostýchavý v její blízkosti a pomalinku se jí každým dnem otvíral. Chtělo to trpělivost a Celine už dnes věděla, že mu jí musí dát. Bude to stát za to a to bylo to jediné, proč to s ním ještě nevzdala.

Jakmile se jí začal otvírat, viděla i jinou část jeho. Část, která byla dětinská a hravá. Ta část, se kterou dokázala zapomenout na všechny své problémy a nechat se vtáhnout do jeho nenahraditelné přítomnosti.

Kdyby tomu dala ještě trochu času, odhalila by toho mnohem víc? Mohlo by se stát, že by tu už mezi nimi nebyly vůbec žádné překážky?

,,Tak víme, co si příště pustíme." sjel prstem podél její čelisti a zastavil se kousek od rtu. Jeho pohled se sekl tím stejným směrem. Na okamžik pomyslel, zda by to byl hodně špatný nápad se natáhnout a políbit jí. Rychle tu myšlenku vytěsnil z hlavy. Ve čtvrtek s ní jde na rande, možná tam by se toho mohl dočkat. ,,Bambi," vyslovil nahlas po chvilce mlčení, ,,jsi malej Bambi." usmál se a vzal její tvář do jeho veliké dlaně. Tohle gesto málem Celine dostalo do kolen.

Still Waitin'Kde žijí příběhy. Začni objevovat