Black rose - ze stínu na světlo

"Řekněme, že potřeba to je..."

Když Amy s prásknutím dveří opustila místnost, opřela se zády o stěnu tunelu s rukou na břiše a s křečovitě zavřenýma očima a bolestivým výdechem se sesunula k zemi. Nechápala proč ji tak moc bolí břicho... Skoro nic nejedla ani nepila, to je pravda, ale ji nebolel ani jí nebylo špatně od žaludku, spíš cítila bolest v podbřišku... Ale dál už neměla možnost v klidu uvažovat protože ze dveří vyšla Grace. "Amy?" Promluvila nejistě když uviděla hlavu s kaštanovými vlasy skloněnou k zemi. "Amy" Zopakovala už pronikavěji a opatrně zvedla její tvář nahoru aby uviděla uslzené oči a pevně semknuté rty, které se snažily zadržet bolestný sten. "Amy co je ti?" Zvolala Grace s děsem v očích. Amy ale nebyla schopná odpovědi, nevěděla co se děje, ale bála se...
                            
                                ***

"Time?... No tak Time kde jsi?" Amy se rozhlížela když scházela po schodech dolů, a volala na svého nevlastního bratra.
"Tady Am, co potřebuješ?" Zeptal se jí přívětivým hlasem.
"Pomůžeš mi s úkolem do matiky? Děláme kvadratické funkce a já tomu vůbec nerozumím..." Povzdechla si otráveně. Když došla k Timovi do pokoje, hodila sešitem o stůl, sedla si před něj na židli a podívala se na něj psíma očima. Tim byl jediný, kterému v té proklaté rodině ve které teď musela žít, alespoň trochu věřila... Když ji poslali spát bez večeře, vždycky jí něco k jídlu přinesl, když s ním o něčem mluvila, nikdy to neřekl Bixbimu ani Jenn, jejím adoptivním rodičům, vždy když za ním přišla s prosbou o pomoc nikdy ji neodmítl a alespoň se pokusil jí pomoci... Nebyl jako všichni ostatní z téhle rodiny. On se k ní nechoval jako k otroku, ale jako ke kamarádce.
"No nejsem sice matematik, ale zkusit to můžu..." Usmál se na ni mile.

Asi po hodině počítání kvadratických rovnic si Amy ulehčeně oddechla, konečně to měla za sebou... Nesnášela matematiku dokonce víc než angličtinu.
"A je to..." Usmál se na ni povzbudivě Tim.
"Díky Time, bez tebe bych to nezvládla..." Stejně jako celý můj život tady... Domyslela si trpce. Udělala k němu pár kroků a objala ho. On jí objetí překvapeně opjetoval. Doufal, že se mu podaří vybudovat si u Amy alespoň nějaké procento důvěry, ale nečekal že se mu takhle najednou vrhne kolem krku... Jeho rodina se k ní nechovala vůbec hezky, myslel že ho s nimi hodila do jednoho pytle a už ani nedoufal že se s Amy spřátelí tak jak by chtěl. Už jakmile ji poprvé uviděl, věděl že budou dobří přátelé a možná i něco víc, ale tu myšlenku hodně rychle zavrhl, protože byli nevlastní sourozenci a bylo by naprosto nepřijatelné, aby mezi nimi něco bylo... Z úvah ho vytrhl složky hlas jeho bratra.
"Ale ale ale, copak to tu máme...?" Pronesl slizkým hlasem Gill, její o pět let starší nevlastní bratr. Stál opřený o futra se založenýma rukama na hrudi a s jízlívým úsměvem na tváři. Po chvíli se odpoutal ode dveří a blížil se k nim pomalým krokem, tak, jako se šelma ke své kořisti. "To se otci nebude líbit, že se takhle taháš s touhle špínou..." S úšklebkem došel až k nim a dvěma prsty zvedl Amynu bradu nahoru, ona se mu však vyškubla a sklopila svůj zrak k zemi.  Z toho jediného doteku jí přeběhl mráz po zádech...
Nesnášela Gilla, nechtěla si to přiznat ale bála se ho. Vždycky se na ni díval znechuceným a pohrdavým pohledem, jako by ji chtěl něco udělat... Avšak Tim ji vždycky chránil a nikdy ji nenechal se svým starším bratrem samotnou...
Gill se nad jejím počínáním jenom křivě pousmál. "Pojď se mnou..." Při těch slovech se otočil k odchodu očekávajíc, že ho bude poslušně následovat.
Amy věnovala Timovi vystrašený pohled, nechtěla s jeho bratrem jít někam kde by byli jen sami dva, neměla z toho dobrý pocit...
"Tak slyšíš?!" Gill se otočil zpátky k ní a jeho hlas pomalu přecházel do syčení.
"Nikam s tebou nejdu!" Amy získala zpět svou počáteční odvahu. Chtěla z místnosti kolem Gilla odejít, ale v tom jí zabránil pevný stisk na jejím předloktí.
"Ale půjdeš ty malá -" Už nedořekl svou větu, protože ho jeho mladší bratr zarazil.
"Tak to by stačilo... Vypadni z mýho pokoje."
Gill se na něj nevěřícně podíval.
"Okamžitě!" Zvýšil hlas Tim, když se jeho bratr neměl k odchodu.
"To si ještě vyřídíme..." Zasyčel potichu Gill a svižným krokem odešel z pokoje.
Amy nevěřícně zakroutila hlavou a podívala se s obdivem zpátky na Tima.
"Díky..." Skoro zašeptala.
"Není za co, kdyby tě ten parchant zase otravoval, stačí říct..." Dořekl a usmál se na ni.
"Neboj, to zvládnu..." A úsměv mu oplatila.
Když procházela chodbou z Timova pokoje, pořád měla pocit jako by ji někdo sledoval... A nemýlila se...
Najednou se prudce otočila a vyštěkla na Gilla, který do ní málem vrazil: "Co tady sakra děláš?" Zapřela si ruku v bok a rozkrožila nohy mírně od sebe.
"Coby... Nic zvláštního..." Usmál se oplzle.
"Proč za mnou pořád chodíš? Potřebuješ snad něco?" Zeptala se a zvedla obočí.
"No, řekněme že to potřeba je..." Už neviděla jeho křivý úšklebek, protože ji chytil za předloktí a přirazil ke zdi. Její zápěstí si přehodil do jedné ruky a tou druhou ji nečekaně něžně pohladil po tváři.
"Když budeš hodná, budu taky..."
Zašeptal jí chraplavým hlasem do rtů a políbil ji. Amy kvůli šoku nemohla vymyslet nic jiného než ho kopnout kolenem do rozkroku, ale tím alespoň získala čas. Gill ji okamžitě pustil a za bolestného výdechu se sklonil, Amy už nevnímala jeho sprosté nadávky na její osobu, na nic nečekala a utíkala po schodech do svého pokoje, kde se na dvakrát zamkla.
Avšak po chvíli zjistila, že jí to nebylo nic platné...
Ani ne za dvě minuty slyšela hlasité dupání po schodech, tušila komu patří a tak se z paniky schovala pod postel.
"Ty malá mrcho! Okamžitě otevři!" Křičel na ni z druhé strany dveří Gill. Amy neodpovídala v naději, že Gill neví kam se schovala a jenom ji zkouší. Přeci jenom, v horním patře bylo sedm pokojů včetně koupelny...
"Jestli teď hned neotevřeš ty zkurvený dveře, udělám to sám!"
Ale Amy stále nereagovala, jenom křečovitě zavřela oči a semkla rty aby z nich neunikla ani hláska, a najednou se bíle natřené dveře jejího pokoje rozletěly dokořán. Gill se vřítil dovnitř. "Kde jsi ty mrcho?!" Křičel a rozhlížel se po pokoji. Když se ale nikde nic nepohlo ani se od nikud neozval žádný zvuk, začal zběsile otvírat všechny skříně, roztáhl záclony, otevřel okna ale nikde nikdo... A v tom, mu to došlo. Rychle přešel k posteli a klekl si aby pod ni viděl. Postel v jejím pokoji byla vyvýšený a stála na čtyřech nohách, takže Amy nedělalo žádný problém schovat se pod ni. Když uviděl Amyno mačkající se tělo k podlaze a její výraz plný strachu, ďábelsky se zasmál...