Princezna Celenia ✅

4. | Tak a teď to štípne

Před školní budovou na ně čekal kočár. Černá kabina zdobená stříbrnými prvky dokonale splývala s temnotou. Stejně tak i dvojspřeží tvořeno osminohými tvory ebenové barvy. Zvláštní plemeno koní nervózně přešlapovalo a hrozivě ržrálo jako by snad reagovalo na příchod královny a její dcery. Celene se jimi příliš nezdržovala a rovnou zamířila k ženě v uniformě, jež otevřela dveře kočáru. Její zrak se na vteřinu setkal s černýma očima, co se poslušně sklopily a nechaly princeznu nastoupit.

Královna Hadiya ji následovala. Usedla na sedačku krvavě rudé barvy hned naproti Celene a jednoduchým signálem dala znamení k odjezdu. Strážní, kteří je po celou dobu doprovázeli, nasedli na své oře a jeli v těsném závěsu. Cesta jim zabere jen chviličku, proto se princezna příliš nezabydlovala. Skrze záclonky viděla na oživlé město. Všímala si lidí procházejících kolem, jež se zastavovali, aby si prohlédli kočár ženoucí se ulicí.

„Tak co se děje?" přešla Celene rovnou k věci. Mluvila se svou matkou poněkud ostře, ale v této situaci, kdy je nikdo neviděl, se nemusela ničeho obávat. Možná tak napomenutí.

V královnině tváři se mihl stín. Na hlavě jí chyběla koruna, přestože na sobě měla bojový oděv a u pasu připásaný meč. „Někdo narušil hranice města. Vypadá to, že se chystá útok. Budeš muset zůstat s tetou Rositou doma," pravila její matka starostlivě. Situace musela být vážnější, než byla žena sedící naproti Celene ochotna připustit. Už z tónu jejího hlasu a množství hlídek kolem, si dokázala princezna domyslet, co se dělo.

Jejich země se stále nacházela v nebezpečí. O jejich životy usilovala zlem posedlá a nejspíš také šílená bojovnice, která zradila svůj lid a svou duši zaprodala prohnilé bohyni. Exculen se zuby nehty snažila princeznu i její nejbližší zneškodnit a vybrat si na nich svou mstu. Nebylo tedy divu, že pro Celene nechala královna poslat tolik strážných, co sama navíc doprovodila. Bez schopností, jimiž by se princezna ubránila, se z ní stal příliš snadný terč.

„Neměla by teta jít s tebou, pokud jde o Belonu?" řekla princezna zvědavě. Tolik do politiky a válčení neviděla, ale podle příběhu, jejž jí tolikrát vyprávěli, si byla Rosita s Belonou velice blízké. Dokonce spolu sdílely stejné pouto jako její rodiče, avšak osud se k nim nezachoval příliš vlídně. Proto také Belona, která sloužila i její babičce, stála na opačné straně. Příliš tomu nerozuměla, ač nikdy nenalezla odvahu k tomu se zeptat.

„Pro Rositu bude lepší, když zůstane s tebou. Myslím, že vidět Belonu v tomto stavu nepotřebuje," prohlásila královna těsně předtím než kočár zastavil a dveře se otevřely. Celene si nebyla jistá, proč jí tato věta zněla tak bezcitně. Rositu litovala. Nikdo si nezasloužil přijít o druha tímto způsobem a ještě s ním svádět souboje. Jak se asi cítila, když musela žít s vědomím, že žena, jíž milovala, se stala bezduchou schránkou?

První nechala vystoupit svou matku, následně zaujala místo po jejím boku a zachovala mlčení. Vážnost situace nedovolovala Celene zahájit jakoukoliv konverzaci. Místo toho si přehrávala v hlavě ty nejrůznější scénáře, co by se mohlo stát, kdyby pro ni matka nepřišla a místo toho ji překvapila Belona. Otřásla se při pomyšlení na bolest, kterou by dost pravděpodobně zažila. Zabila by ji bláznivá žena nebo ji mučila? Neměla nejmenší tušení, jak by se Belona zachovala. Nikdy ji nepotkala. Jen ji znala z vyprávění.

Kde vůbec zůstal Asher? Šel hned za mnou.

Jako by ji snad muž vyslyšel, ozval se zezadu známý hlas: „Vaše Veličenstvo, jsou zde má služby stále nutné?" Princezna se na něj otočila. Stačil jeden pohled, aby si všimla nejistoty v jeho tváři. Matka jej předtím slušně rozhodila.