Princezna Celenia ✅

26. | Podělala jsem to

Celene seděla se svázanýma rukama opřená o stěnu za sebou. Zlomená paže jí v této pozici bolela jako by jí poléval horký olej. Potřebovala ošetřit. Byla zraněná, a to možná vážněji, než si původně myslela. Celá se chvěla bolestí a dost možná i chladem, který se jí zařezával do odhalené kůže. Krátká sukně nebyla zrovna vhodný oděv. Táhlo na ni z díry ve stropě, jíž se předtím tetička Rosita vnikla.

Její nepohodlí nikoho z přítomných nezajímalo. Vuqor i Belona věnovali svou pozornost výhradně Rositě, spoutané těžkými řetězy, z nichž se bez pomoci sama nedostane. I kdyby se jí podařilo seslat nějaké kouzlo, neměla šanci být rychlejší než její věznitelé. Byli na ni dva nehledě na to, že se kolem nich vyrojilo několik dalších Beloniných přisluhovačů.

Ti stáli hned za tetičkou se zbraněmi připravenými vystřelit při sebemenším pokusu o útěk. Rosita byla cenným zajatcem, o nějž nesměli za žádnou cenu přijít. To ji Exculen potřebovala ke svému návratu do jejich světa.

Stále nerozuměla, proč jsem Rositu poslali samotnou. Vždyť ona byla tím posledním člověkem, kterého by měla její matka nechat nakráčet do nepřátelských spárů. Leda že by se jednalo o nějaký složitější plán. Možná nepřišla bez doprovodu. Možná se jen snažili vylákat Belonu a zjistit víc o tom, co za moc vlastně žena měla.

Princezna si povzdechla. Pokusila se navázat oční kontakt s Káťou, která se zdála poněkud klidná na to, že jí zezadu mířili na hlavu a na to, že možná brzy umře. Dívka se na Celene usmála. Tohle drobné gesto ji přeneslo do jiného světa, kde ani jedna z nich nebyla spoutaná a kde slunce zalévalo kraj svým teplem. Přísahala by, že cítila kdesi v dáli vůni květin.

Omlouvám se, vyslala ke své kamarádce tiše. Dívka však nijak neodpověděla. Místo toho zavřela oči, jako by se snažila zapomenout, kde se obě dvě nacházely.

Celene ani na okamžik nepochybovala, že pro ně brzy někdo přijde. Pokud se Rosita nevrátí, pošlou pátrací oddíl, aby ji našel. Stejně tak jistě pátrali po ní, když se tak bláhově odhalila. Ať už pro ni tetička vyrazila z vlastního úmyslu nebo se jednalo komplexní plán, Celene se modlila k Bohyni, aby se nikomu nic nestalo.

Kdyby neutekla z domova, tohle by se nikdy nepřihodilo. Rosita by nepadla do rukou Belony, Kátin život by nebyl v ohrožení a bohyněví, co dalšího by se stalo jinak. Jestli se kvůli ní všechno podělá a její kamarádka umře... Nechtěla o tom ani přemýšlet. Nedokázala si představit, co by pak udělala. Jak by se mohla podívat do zrcadla, kdyby věděla, že někdo úplně nevinný umřel, protože ona byla tak sobecká.

Takhle se dědička trůnu nechovala. Takhle se nechoval někdo se Celeniným jménem a titulem, jemuž měl jednoho dne dostát.

Podělala jsem to.

Její oči opět zavítaly ke Kátě. Dívka rozevřela víčka jako by snad na sobě cítila Celenin pohled. Všechno bude dobrý, to říkal její mírný výraz, v němž princezna viděla jen únavu. Žádný strach ani obavy. Žádný vztek. Jenom smíření a lítost.

Jsme v tom spolu, řekla ve své hlavě.

Chystala se podívat na tetičku, když však skladištěm otřásla další rána. Regály se zachvěly spolu se stěnami, které hrozily, že se každou chvilkou zbortí. Někdo musel udělat díru přímo do betonové zdi, jíž sem nyní proudil ještě chladnější vzduch. Chloupky se jí zježily.

„Zdá se, že tu někdo má posily," utrousila úlisně Belona, která roztáhla stříbrná křídla. Mávnutím ruky vyslala poryv větru směrem ke skupince vojáků spěchajících odkudsi z temnoty noci. Ti se nacvičeným pohybem skryly za štíty utkané za zlaté magie.

„Nenechte je utéct!" rozkázala svým pěšákům, co se jako jeden vrhli na blížící se zachránce.

Vzduchem létaly výboje magie spolu s kulkami, které se odrážely od bojových obleků záchranné čety. Celene se podívala po Kátě s úmyslem vykřiknout, jenže ji sevřela neviditelná síla, která zvedla její bolavé tělo. Svět se s ní zatočil. Netušila, kde bylo nahoře a kde dole, ale najednou se ocitla přímo v čele nepřátelské skupiny.

„Zastavte palbu!" zakřičel až příliš známý hlas.

Se srdcem až v krku jen sledovala, jak se zpoza vojáků skrytých za zlatým štíty vynořil její otec. Černé vlasy měl divoce rozevláté kolem hlavy, z níž si sundal přilbu. Hleděl Celene přímo do očí, jako by se jí snažil svým pohledem uklidnit.

„Ona s tím nemá nic společného, Belono," řekl s jednou rukou napřaženou před sebou, když se postavil před barikádu ze štítů.

„Řekla bych, že s tím má společného, až příliš," oznámila Belona, která Celene držela svou větrnou mocí před sebou. Nemohla se hnout. Jen zběsile dýchala s očima připnutýma na otcově tváři. Kdyby měla jen trochu magie, dokázala by se osvobodit.

Král zavrčel.

„Kdy jste se rozhodli lidu oznámit, že vaše výjimečná dceruška není vůbec výjimečná? Nebo jste snad měli v plánu jí vrátit to, co jste jí ukradli?" pokračovala. Sevřela Celenino tělo o něco pevněji. Princezna zasténala. Jestliže neměla zlomená žebra předtím, pak je musela mít teď.

„Nech ji jít, Belono. Vyber si férového soupeře," pronesl král Chamuel stále klidně. Celene si však všimla, jak se jeho výraz změnil, když Belona prozradila jejich nejstřeženější tajemství. Vojáci to slyšeli. To znamenalo, že brzy dozví všichni. Viděli ji. Bezbrannou princeznu vydanou napospas komukoliv.

Mohla za to ona. Proč jen byla hloupá? Proč nedokázala být jako její matka? Proč...

„Řeknu to takhle, princátko," zavrněla Belona, „Nechám tvou dcerunku jít i s tou lidskou holkou, ale ty mi tady necháš Rositku. Férová výměna."

Celene se rozhlédla. Vojáci skrytí za štíty drželi své pozice, stejně tak banda vymytých mozků byla připravená vystřílet zásobníky, pokud jim dá Belona pokyn. Kde však vězel Vuqor? Stáhl se? Zůstal u tetičky? Nemohla se otočit, aby to zjistila.

Podívala se tátovi do očí. Nesměla jej nechat tuhle výměnu udělat. To raději zemře, než aby nechala Belonu vyhrát. Rosita byla to jediné, co dělilo Tolaru od totální zkázy. Nesměla dovolit Exculen se vrátit.

„Tati," řekla přidušeným hlasem, „Zachraň Rositu."

Král Chamuel se si povzdechl. Sklopil pohled k zemi, načež prohlásil: „Ať je po tvém, Belono."

Žena se usmála: „Věděla jsem, že přijdeš k rozumu." Propustila Celene z držení své moci, což způsobilo, že se princezna zhroutila k zemi. S končetinami těžkými jako olovo nemohla hýbat.

Dokázala jen zvednout zrak k vojákovi, jehož tvář zůstala i nadále zahalená pod přilbou. Přispěchal k ní, aby ji vzal do náruče a odnesl pryč z budovy. Stihla se jen otočit ke svému otci, jehož ruka sklouzla k jílci meče. „Neslíbil jsem, že nebudu bojovat."

Celene chtěla vykřiknout. Káťa stále zůstala v držení Belony.

Svět se s ní však zhoupl. Všechno ji šíleně bolelo. Připadala si hrozně unavená a slabá. Nechtěla ztratit vědomí. Potřebovala se vrátit za svým otcem a pomoct Kátě, jenže její mozek přestávala vnímat. Propadala se do hlubin temnoty stále víc a víc, až jejím tělem konečně prostoupilo tolik potřebné bezvědomí.