Princezna Celenia ✅

43. | Ukrytá v srdci jejího nejstaršího ochránce

Světlo se skrze tlusté závěsy dobívalo do Celeniny ložnice, již halil opar tajemství. Dívka ležela roztažená na své posteli a zírala na strop, kde se rozprostírala kresba slunce zakrytého měsícem. Nemohla spát. Posledních několik hodin se snažila zabrat a vyhnat ze své hlavy vzpomínky na to, co Kátě řekla.

Byla k ní příkrá. Možná až moc příkrá, ale hovořila pravdu. Nic z toho, co prohlásila však už nemohla vzít zpět. Poslala svou přítelkyni pryč. Nejspíš ji už nikdy neuvidí. Nikdy se nedotkne její sametově jemné kůže a ani nikdy nezjistí, zda její rty byly tak jemné, jak si představovala. Ani jednou je neokusila. Ani jednou se neodvážila je ochutnat.

Když zrovna nemyslela na Káťu, na srdci jí ležela otázka. Pořád si nebyla jistá, zda půjde za Rositou a pokusí se s ní promluvit o krvavé magii. Cítila, že by se s tímto své tetě měla svěřit, ač jí rozum radil, aby o tom s nikým nemluvila. Rozhodně ne s mágyní. Co když Celene shledá nebezpečnou? Co když tohle byl důkaz, že se v princezně skrývala hrozba?

Nejspíš nemám na vybranou. Buď za ní půjdu nebo se budu dosmrti ptát, zda jsem neudělala chybu.

Slunce za okny se chýlilo k západu. Většinu času ke spánku probděla. Neměla však už dál chuť ležet na zádech a přemýšlet, proto se rozhodla konat. Nebylo zas tak brzo, Rosita určitě bude vzhůru.

V posteli se posadila, načež si prohrábla zplihlé vlasy. Měla na sobě jen spací úbor, který však následně vyměnila za pohodlné oblečení. Nachystala se parádit. Jenom nechtěla vypadat jako že zrovna vstala z postele, což stejně naznačovaly kruhy pod jejíma očima. Než opustila své komnaty nacpala si do pusy několik čokoládových pralinek. To by snad jako ranní hygiena mělo stačit.

K jejímu překvapení za dveřmi stál Asher. V černé uniformě lemované zlatem vypadal zvláštně. Nečekala, že se vrátí tak rychle. Musela několikrát zamrkat, než si naplno uvědomila, že svého starého strážce měla zpátky.

„Dobré ráno? Kam takový spěch?" prohlásil jako kočka.

Celene se na něj široce usmála: „To bych se spíš měla ptát já tebe. Včera jsme rozhodli o tvém návratu... Měla jsem strach, že odmítneš."

„Jednou jsem se zavázal tě chránit," odvětil poněkud chladně, „Stejnou chybu už neudělám."

Jejich oči se střetly. V černých duhovkách spatřila odhodlání. Věděla, že Asher tu práci přijal jen protože potřeboval sobě a všem kolem sebe dokázat, že zvládne princeznu ohlídat. Že mu znovu neproklouzne. Bude muset být v jeho přítomnosti mnohem opatrnější. Věřil jí a ona jemu, ale tahle důvěra byla narušena její zradou.

„Jsem ráda, že jsi zpět," oznámila mu neutrálně, „Abych ti odpověděla na tvou otázkou, tak jdeme za Rositou. Potřebuji si s ní promluvit. Naléhavě."

Ochránce přikývl. Jako stín se za ní zařadil, když vykročila po schodech dolů. Panovalo mezi nimi zvláštní ticho, které občas pročíslo zašustění peří nebo Celeniny tlumené kroky. Asher se jako obvykle pohyboval neslyšně. Byl jako duch plížící za nic netušícím smrtelníkem.

Nenechala se však Asherovou přítomností rozptýlit. Místo toho se raději soustředila na to, co řekne Rositě až jí potká. Ahoj, potřebuji, abys mi řekla o krvavé magii, protože se jí chci naučit? Nemohla to na ní takhle vybalit. Musela si naplánovat, jak se bude chovat a tohle téma do rozhovoru vnést nenápadně. Jinak bude podezřelá. To si nesměla dovolit.

Její úspěch závisel pouze na tom, že od ní nikdo nebude očekávat nic podobného. Budou zaslepeni její přípravou na vládnutí a tak si nevšimnou. Dopřejí Celene čas k tomu, aby se naučila ovládat alespoň špetku magie, s níž jim všem pak vytře zrak. Ukáže jim, jak moc se v ní mýlili. Ukáže i Exculen, že s dcerou královny si nikdo zahrávat nebude.