Srdce v kleci

I když...

Stála jsem vedle Jacka a usmívala se. Další na řadě byla baronka nevím odkud, neposlouchala jsem... Jen jsem s úsměvem přikyvovala jejím vřelým gratulacím.

,,Vy dva spolu vypadáte tak šťastně" vzdychla a otřela si slzy z očí, jelikož dokázala svými dlouhými proslovy o tom jak nám to přeje sama sebe dojmout. ,,Zdání často klame" řekla jsem s úsměvem a baronka nechápavě zamrkala svými hustými řasami. Její boubelaté tváře se ještě zvětšili když se usmála a ona odcupitala na svých nožkách někam ke stolu.

Další na řadě byl nějaký starší pár, naštěstí už byli předposlední. Byla jsem zavěšená do Jacka s křivým a falešným úsměvem snad dobré dvě hodiny, jen aby nám všichni mohli pogratulovat. Zábava na celý den...

Vévoda mi lehce políbil hřbet ruky a pousmál se. Vévodkyně vykouzlila hluboké pukrle a také se usmála. ,,Moc vám přejeme, abyste spolu byli šťastní" řekla laskavým hlasem a já se tentokrát upřímně usmála. ,,Děkujeme" řekla jsem.

Bylo to první přání, které znělo upřímně... Proto si zasloužilo upřímný úsměv. Upřímný úsměv ovšem opět nahradil falešný, když jsem si uvědomila jaký můj manžel je. Obávám se že ať jsou mi vévoda s vévodkyní sympatičtí jak chci, stejně se jejich gratulace v podobě přání štěstí pro nás dva nevyplní... My dva spolu nikdy šťastní nebudeme, to mi Jack dneska definitivně potvrdil. Snažila jsem se mu dát více šancí a začít ho mít ráda, ale to by se on musel snažit taktéž.

Což nedělal. Nenápadně jsem se na něj podívala. Jeho pohled se střetl s tím mým. Srazila jsem se s oříškově hnědýma očima a chvíli se v nich začala ztrácet, ale pak jsem zrak co největší rychlostí odvrátila... Možná bych mu mohla dát ještě jednu šanci... Poslední. No hlavně bych se mu měla omluvit za to co jsem mu řekla. Ale to až později.

Budu se k němu chovat... Ne tak jak mám ve zvyku a třeba se konečně přestaneme hádat. Jack mě odvedl ke stolu, zdvořile mi odsunul židli a já se posadila. Všichni začali pít a hodovat. Nebo prostě, cpát se jako o závod. Co se nevešlo do žaludku, to se nenápadně strkalo do kabelek. Některé byly dokonce tak plné masa, že z nich kapal omastek. Zasmála jsem se, ale hned na to si dala ruku před pusu.

Jack mi věnoval tázavý pohled, ale já se jen usmála a dál sledovala dění u stolu. Tamta baronka, která byla jako hýbající se hromada sádla navlečená do šatů se teď z plna hrdla smála nějakému vtipu, který jí řekl nervózní malý mužík... ach, už chápu. Zřejmě jí neříkal vtip, pouze odmítl pozvánku do jejího pokoje a ona se tomu smála jako blázen. Chápu proč je tak nervózní, vždyť i pravěká žena by vedle ní vypadala lépe. Nebo možná stejně... Nevím jak to bylo v pravěku s vypadáváním jídla z pusy když se někdo směje, ale tady ta baronka by tam přinejmenším vůbec nepůsobila nápadně.

Nad tou představou jsem se pousmála. Pak jsem ucítila cvrnknutí do ramene. Zmateně jsem se otočila a uviděla Jacka. ,,Čemu se pořád tak tlemíte?" zašeptal mi do ucha a já jsem se znova pousmála. ,,Jen si představte, jak by ta baronka vypadala mezi tlupou pravěkých lidí. Myslíte že by se svým smíchem a mastnou kabelkou přitahovala pozornost?" 

Oplatila jsem mu šepot a Jack se chvíli díval na baronku, pak se jen uchechtl a zakroutil hlavou. ,,Máte neuvěřitelné nápady" zakřenil se a já se na něj zazubila. Pak ale na chvíli zvážněl a řekl ,,Moc se ve vás nevyznám, před hodinou jste na mě křičela že mě nenávidíte a teď si se mnou povídáte... S úsměvem" řekl a změřil si mě zkoumavým pohledem.

Já jsem se usmála. ,,Rozhodla jsem se vám dát ještě jednu šanci" řekla jsem a Jack překvapeně zvedl obočí. ,,Vy mě?" uchechtl se a já přikývla. ,,Ovšem, pokuste se mě už prosím nelíbat, už tak si myslím že se mi v noci nebude zdát nic pěkného. Nepotřebuji ještě noční můry v podobě vašich úst" řekla jsem a nenápadně na něj vyplázla jazyk.