Srdce v kleci

Quisqualis indica

,,Tady taky nic není." Zaprotestovala Danielle. Jejích znuděných pohledů jsem si nevšímala a dál listovala v knize, kterou jsem držela. ,,Jsi si jistá že sis tu rostlinu zapamatovala správně?" Zeptala se mě a já přikývla hlavou. ,,Daphne Mezereum" Řekla jsem tiše a před očima se mi objevilo víčko od sklenice, na které byl přesně tento nápis. ,,A jsi si jistá že to je květina?" Zeptala se mě a já zvedla hlavu od knihy. ,,Ne, určitě to bude výrobna víček na sklenice." Řekla jsem ironicky a Danielle si uraženě odfrkla.

,,Už jsme tu víc jak hodinu. Možná i dvě... A v ani jedné knížce o té rostlině nebyla ani zmínka." Řekla a já se zamračila. ,,Nemusíš tu být." Řekla jsem a Danielle si povzdechla. ,,Tak se hned neurážej, jen se chci ujistit že hledáme správně, z toho věčného čtení a listování už mě bolí oči." Já jsem se znova podívala na ni. Ona se otočila ke stolu, kde byly další dvě hromad knih, které jsme ještě neprohlédly.

Když jsem spatřila její výraz, přeci jen jsem se nad ní slitovala. ,,Tak si na chvíli odpočiň, můžeš skočit do kuchyně pro něco k jídlu... Celkem mi z toho vyhládlo." Řekla jsem a Danielle se na mě spokojeně usmála. Vyrazila z knihovny takovou rychlostí, až se za ní doslova jen zaprášilo. Jako by se bála, že si to snad rozmyslím.

Já se vrátila ke knize kterou jsem držela v rukou. V rejstříku nic nebylo, proto jsem přejížděla stránku po stránce pohledem a hledala něco, co by mi pomohlo. ,,To není možné, přece tu rostlinu nevymyslela sama... Vlastně nevyšlechtila..." Zamumlala jsem si pro sebe a dál otáčela stránky. V tom jsem se zarazila...

Šlechtění rostlin... Kniha mi vypadla z rukou a s ránou dopadla na tvrdou podlahu. ,,To je ono." Vydechla jsem tiše a knihu sebrala. Položila jsem ji s úsměvem na hromádku již prostudovaných a vyběhla ven z knihovny. 

Běžela jsem ke královnině komnatě. Naštěstí nebyla moc daleko. Opatrně jsem zaklepala na dveře a čekala, jestli se někdo ozve. ,,Její veličenstvo královna šla před chvílí za jeho veličenstvem králem." Řekla služebná, která zrovna procházela kolem mě. ,,Děkuji." Řekla jsem a sledovala jsem ji s jistou dávkou obdivu. Říct takovouto větu bez zaseknutí je vážně úctyhodné. 

Snad na každém metru stáli vojáci, jen kousek od chodby pro služebnictvo zřejmě nějaký chyběl, jelikož tam byly od sebe až dva metry. Nenápadně jsem zašla za roh a vplížila se do chodby pro služebné, která vedla z prádelny do komnaty královny. Opět jsem zaťukala, jen na trošku jiné dveře. Čekala jsem, zda se něco neozve, ale v pokoji vládlo hrobové ticho.

S úsměvem jsem vzala za kliku a pomalu dveře otevřela. Čekal mě pohled na prázdnou komnatu, která byla obrovská. Když říkám obrovská, myslím tím doopravdy obrovská. Okno do zahrady, zrcadlo snad na každé stěně, (včetně zrcadla připevněném na stolku), dvě velké skříně, vedle nich drobný psací stolek a vedla velká komoda, na které byla spousta různých dámských cetek. Postel s nebesy prozrazovala, že královna doopravdy využívá svoji komnatu a nespí u krále. 

Postel ale nebyla ta věc, proč jsem tady. Začala jsem prohledávat skříně, našla jsem spoustu doopravdy zajímavých věcí, které mě v tento moment ovšem ani trochu nezajímaly. Nejspíš by mě nezajímaly ani v jiný moment, všechno to byly různé doplňky a takové ty zbytečné lapače prachu.

Asi nebyl dobrý nápad nejprve prohledávat skříň... Jakožto logicky uvažující člověk jsem tedy začala prohledávat místo, kde by mohlo být něco doopravdy zajímavého, či užitečného. Psací stolek. Na stole byl nějaký deníček. Otevřela jsem ho, ale po rostlinách ani stopy. Proto jsem ho taky hned zavřela, její každodenní vylévání srdíčka mě vážně nezajímá. Stejně jako ostatní věci na stole.