Chléb a sůl

501 33 2
                                    

Charlotte:

Tiše jsem se zvedla z postele a začala se strojit. Přes bílou košili jsem navlékla jednoduchou sukni a zavázala ji. Poté jsem si oblékla i vršek šatů. Vršek tvořila červená vestička na šněrování vepředu. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a s úsměvem se otočila zpět k posteli, kde pochrupoval Jack.

Místo mě teď objímal můj polštář a něco tiše zamručel ze spaní. Posadila jsem se zpět na postel a palcem začala přejíždět po jeho ruce. ,,Jacku, je čas vstávat." Jack chvíli nijak nereagoval. Když jsem se rozhodla větu zopakovat, otevřel jedno oko a hlasitě zívl. ,,Dobré ráno." Usmála jsem se na něj a dala mu krátkou pusu na tvář. 

,,Když si Jack uvědomil, že jsem oblečená a sedím na posteli, vystřelil z postele jako pružina z gauče. ,,Je to už zahojené?" Zeptal se překvapeně a já přikývla rukou. Rána na mém boku byla hluboká a trvalo dlouho, než jsem se vůbec mohla sama postavit. ,,Myslím že už bychom mohli  zpátky na zámek." Rána stále bolela, ale rozhodně to nebylo tak hrozné abych nemohla chodit.

Ani nevím jak dlouho jsme byli v tomto domku, ale uteklo to rychleji než letní prázdniny. Ani nevím, jestli se mi zpátky vůbec chce... Tohle je jako nějaká vysněná dovolená, zvlášť mezi těmito lidmi...

Tuhle vesničku znám moc dobře, když jsem sem přišli, ani mi to nedošlo. Jednou jsem sem jako malá zabloudila a oni se o mě postarali, přesně jako dnes. Od té doby jsem sem tajně chodila a starala se o to, aby měli dost jídla jak pro sebe, tak právě pro ty lidi, kteří sem zabloudí, nebo kteří přijdou z lesa který obsadili banditi... S tímto místem se musí něco udělat... A právě proto se musíme s Jackem vrátit. Musíme se postarat o to, aby takových míst s bandity, vrahy a podvodníky bylo co nejméně.

Mezitím, co jsem se hluboce zamýšlela se Jack stihl obléct. Ještě aby ne, když měl jen svou plátěnou košili a kalhoty, na kterých byla stále trochu viditelná skvrna od bahna... Možná jsem ji tak nějak omylem zavinila já, když jsem po něm tím bahnem včera šlehla. Ale na tom teď nezáleží.

Ruku v ruce jsme seběhli schody dolů a opláchli si obličej. Když jsme se stejně poťouchlými úsměvy došli ke stolu, paní Darlingová právě prostírala na snídani. ,,Dobré ráno." Řekla jsem a ona nám se stejným úsměvem odpověděla. ,,Jak se cítíte?" Zeptala se nás a já jsem se na JAcka s úsměvem zadívala. ,,Noha už je naprosto v pořádku... A Lott už taky může bez obtíží chodit, tak jsme si řekli... Že už vás tu déle nebudeme otravovat a vrátíme se." Řekl a paní Darlingové ztuhl úsměv na tváři. 

,,Jsem moc ráda že vám je lépe, doopravdy.. Ale zároveň by mě potěšilo, kdybyste tu přeci jen ještě pár dní zůstali, s mužem jsme si na vás tak zvykli. Bude těžké zase bydlet v prázdném domě. 

,,Je mi líto ale opravdu už bychom měli jít... Ale slibuji vám, že sem budeme jezdit na návštěvu a pokusíme se aby se trochu zlepšila ta záležitost s banditi." Řekl Jack s úsměvem a přišel až ke stařence. Jemně jí políbil na hřbet ruky a znova se na ni usmál. ,,Zdržte se tu prosím alespoň ještě na oběd, na cestu vám upeču čerstvý chleba... Ale obávám se že nemám nic jiného k němu než sůl." 

,,Ale to přece vůbec nevadí, slyšela jsem že v některých zemích se právě chlebem a solí vítají vážení hosté." Pousmála jsem se.

...

,,Víš mám takový divný pocit..." Řekla jsem zdráhavě a Jack se na mě tázavě podíval. ,,Jaký divný pocit?" Zeptal se a já jsem se zamyslela. ,,No... Tady jsem se cítila mnohem lépe než na zámku. Všechna ta pravidla, musíš pořád dělat to co se od tebe očekává... Už mě to unavovalo¨, ale tady... Připadala jsem si jako na prázdninách." Jack pomalu přikývl hlavou a pak se pobaveně ušklíbl. ,,Děláš jako kdybys někdy dělala co se od tebe očekává." Uchechtl se a já se uraženě ušklíbla. ,,Pozor na jazyk nebo nebudu dělat ani manželskou povinnost." Řekla jsem s úšklebkem a Jack okamžitě zmlknul a jen na mě dvakrát zamrkal.

Srdce v kleciKde žijí příběhy. Začni objevovat