láska nebo ne?

1.

Louis Pov.

Bylo to mé typické pracovní ráno. Já spěchal do práce, abych nepřišel pozdě a čas byl nemilosrdný. Spěchal jsem, co nejvíc to šlo. Přeci jen nevypadá moc dobře, když šéf firmy přijde pozdě. Jo, asi bych vám měl říct něco o sobě. Tak je mi dvacet sedm. Vedu, podle mě, úspěšnou firmu, která se zabývá stavbami budov a dnes bych si měl vybírat svého nového asistenta. A ano, jsem možná trochu mladý na to vést firmu, ale zdědil jsem ji po svém otci a nechci ho zklamat. Záleželo mu na ní.  Podíval jsem se na hodinky. Sakra, mám pět minut do začátku pohovorů. Přidal jsem do kroku. Normálně jezdím autem s řidičem, který je můj dlouhodobý kamarád, ale dnes není Zaynovi nejlépe, takže jsem mu řekl, ať radši zůstane doma. Můj přítel také nemohl, protože je v práci. Ano, čtete dobře. Jsem gay a nestydím se za to. Ze začátku to mé okolí nebralo úplně dobře, ale po pár týdnech už to bylo v pohodě. Téměř bez dechu jsem doběhl k naším hlavním dveřím a vpadl dovnitř. Došel jsem k výtahu a přivolal ho. Zmáčkl jsem páté, tedy poslední patro a nechal se vyvézt nahoru. Bože, proč mám kancelář až nahoře. Protočil jsem oči a pohledem nervózně sjel na hodinky. Super, už by měl být první pohovor, dvě minuty. Jakmile se dveře otevřely, viděl jsem, že už tady sedí sedm zájemců. To bude zase zábava. Pomyslel jsem si. Nemám rád tyhle pohovory, ale opravdu to už sám všechno nezvládám. Rychlým krokem jsem procházel chodbou. ,,Omlouvám se za zpoždění. Hned si pozvu prvního." Řekl jsem k nim a zabouchnul dveře do své kanceláře. Usadil jsem se za svým stolem a vytáhnul složky, ve kterých jsem měl informace o jednotlivých uchazečích. Vybral jsem náhodně první složku, která mi padla pod ruku. Byl to nějaký Robert Schmits. Vstal jsem a otevřel dveře. ,,Prosím pana Schmitse." Houkl jsem a vrátil se na své místo, kde jsem se pohodlně usadil a čekal až vejde. ,,Dobrý den, posaďte se prosím." Otevřel jsem složku a letmo ji přelétl. Tak a teď začne výslech, hihi. ,,Takže proč máte zájem pracovat zrovna u nás? Máte už nějaké podobné zkušenosti? Proč bych měl vzít zrovna Vás na pozici mého asistenta." Začal jsem s typickými otázkami a protřel si oči, abych se více soustředil. Po nějaké době, co jsem ho musel poslouchat, jsem si pomyslel, že už to stačí. ,,Dobře, děkuji. Ozvu se Vám. Můžete jít a zavolejte mi dalšího prosím. Děkuji, nashledanou." Ukončil jsem tedy jeho "trápení" po pár minutách. Jeho složku jsem dal bokem. Jeho určitě nechci. Unaveně jsem zívl a vyčkával na dalšího zájemce. Bylo to nekonečné, pořád ty samé otázky a téměř ty samé odpovědi. Každý z nich všechno ví, všude byl, peníze sem, peníze tam. Panebože, já si snad dneska nikoho nevyberu. Doufám, že aspoň ten poslední bude stát za to, abych ho přijal. Povzdechl jsem si a šel si stoupnout k velkému oknu. Poslední by měl být nějaký pan Styles. Zaslechl jsem kroky. S hlubokým nádechem jsem se otočil na dotyčného a asi jsem na okamžik zapomněl, jak se dýchá. Prosím nesuďte mě. Vím, že mám přítele, ale panebože! On vypadal jako bůh. Přísahám, že ano. No tak. Louisiano prober se. Dal jsem si v duchu pár facek a nahodil jsem svůj profesionální výraz. ,,Dobrý den pane Stylesi. Posaďte se prosím. Tak mi řekněte něco o sobě. Jaké máte zkušenosti, proč právě Vás, proč máte zájem právě o nás atd. Prostě mluvte." Řekl jsem a dál si ho pohledem nenápadně prohlížel. Bylo na něm znát, že je nervózní. Pořád si upravoval vlasy a oblečení. Byl tak roztomilý, rozplýval jsem se nad ním. Proboha Louisi, sakra. Seber se. Okřikl jsem se a začal pořádně vnímat, co mi vlastně říká. ,,Bohužel zkušenosti nemám žádné. Právě jsem dokončil vysokou a potřebuji práci. Vím, že tady dneska byli určitě lepší než já. Že Vám mohou být užitečnější než já. Ale zase o sobě mohu říct, že se rychle učím a jsem pracovitý. Rychle pochopím nové věci a umím pracovat s lidmi." Dořekl a s rukama v klíně se na mě nervózně usmál. Myslím, že jsem si právě vybral svého nového asistenta. Úsměv jsem mu opětoval. Bylo vidět, že je rád, že to má za sebou. Spokojeně jsem si promnul ruce a usadil se zpět do svého křesla. ,,Nuže pane Stylesi. Uvidíme se zítra o půl osmé. Nemám rád nedochvilnost, i když já mám, co říkat po dnešku." Uchechtl jsem se. ,,Povím Vám, co a jak a uvidíme. Budu se těšit. Máte ještě nějaké otázky?" Zvedl jsme obočí a v duchu jsem se musel smát nad jeho výrazem. ,,Takže Vy mě berete?" Zeptal se po chvíli. Přikývl jsem. ,,Moc Vám děkuji. Nezklamu Vás. Budu tady přesně na čas a žádné otázky asi nemám Pane." Jeho oči téměř zářily štěstím. Nad tím oslovením jsem musel usyknout. ,,Věřím Vám. A když už jste tedy můj zaměstnanec." Natáhl jsem k němu ruku. ,,Jen Louis prosím. Žádné pane, nemám to moc v lásce." Ušklíbl jsem se nad tím. ,,Dobře Louisi. Harry." Potřásli jsme si s rukama. Doprovodil jsem ho až ke dveřím. ,,Jo Harry. Máte auto nebo, jak se sem budeš dopravovat?" Zeptal jsem se ho ještě. ,,No auto nemám. Jezdím se autobusem." Poškrábal se nervózně na hlavě. Pokýval jsem nad tím hlavou. ,,Dobrá. Tak jelikož jsi můj osobní asistent, tak buď v 7:20 před domem. Bude tě čekat auto s šoférem. Můžeš jít. Zatím ahoj." Usmál jsem se na něj. Po několikáté na mě vyvalil oči. ,,J-já. Děkuju. Ahoj." Bože, opravdu je roztomilý. Zaculil jsem se a nakonec se zamknul v kanceláři. Pohled mi sjel na hromadu papírů, co stála na mém stole a dobrá nálada mě přešla. Už aby mi s tím pomáhal Harry. Se zmučeným zakňučením jsem se vydal s tou hromadou něco udělat. 

Harry Pov.

Ráno jsem vstal hodně nervózní. Dneska mám jít na pohovor do jedné úspěšné firmy na post osobního asistenta ředitele. Sice pochybuji, že mě přijme, protože nemám zkušenosti, ale zkusit to musím. S odhodláním jsem se autobusem dopravil před firmu a se staženým žaludkem jsem výtahem vyjel do určeného patra a usadil se na židli. Když ředitel přišel, o dvě minuty později, musel jsem uznat, že je sexy. Jak moc bych si přál, aby mě právě on přijal. Povzdechl jsem si a sledoval, jak jeden po druhém vchází dovnitř a zase vychází, se samolibým výrazem na tváři. Bylo mi jasné, že mu mohou nabídnout více než já, takže jsem si moc velké naděje nedával. Byl jsem jako poslední sám v chodbě a čekal, že mě každou chvíli vyzvou k tomu, aby za ním vešel já. Konečně ta chvíle nastala a já si naposledy srovnal košili, vlasy a vešel dovnitř. Zrovna se opíral o prosklenou stěnu a pozoroval dění venku. ,,Dobrý den pane Stylesi. Posaďte se prosím. Tak mi řekněte něco o sobě. Jaké máte zkušenosti, proč právě Vás, proč máte zájem právě o nás atd. Prostě mluvte." Promluvil ke mě. Já udělal, co mi řekl a začal jsem mluvit. ,,No, takže je mi 24, přistěhoval jsem se sem nedávno z Homes Chapel. Bohužel zkušenosti nemám žádné. Právě jsem dokončil vysokou a potřebuji práci. Vím, že tady dneska byli určitě lepší než já. Že Vám mohou být užitečnější než já. Ale zase o sobě mohu říct, že se rychle učím a jsem pracovitý. Rychle pochopím nové věci a umí pracovat s lidmi." Zakončil jsem to a čekal na jeho reakci. Chvílemi mi připadal, jako by byl myšlenkami někde jinde. Když však promluvil, nevěřil jsem svým uším. Čím jsem ho proboha zaujal. No, každopádně jsem štěstím bez sebe. Rodiče na mě budou pyšní. ,,Takže Vy mě berete?" Ujistil jsem se ještě. Potvrdil mi to a k tomu mi nabídl tykání. Dneska je nějaký zvláštní den. Rozloučili jsme se s tím, že na mě ráno bude čekat auto s řidičem, další věc, co jsem dneska opravdu nečekal a já vyšel z budovy. Se spokojeným úsměvem jsem vyndal telefon a rozhodl se to oznámit svému nejlepšímu kamarádovi. Po chvíli vyzvánění mi to zvedl. ,,No Hazza? Tak jak jsi dopadl?" Zeptal se mě Niall. Tak se ten kámoš jmenuje. ,,Hej kámo neuvěříš, ale on mě fakt vzal. Bude na mě dokonce čekat auto a potykali jsme si." Odpověděl jsem mu se smíchem. ,,Hele máš čas třeba v šest? Že by jsme se sešli u klubu, tam kde vždycky." Zeptal jsem se ho. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. ,,Jasně jasně. To se musí oslavit. Ale samozřejmě jenom trošku, aby jsi zítra fungoval." Zasmál se taky. ,,Tak to je jasné. Ok, tak zatím čau bro." Rozloučil jsem se s ním. ,,Jojo, čau Hazz." Zavěsil a já si to spokojeně mířil na zastávku, abych si doma ještě odpočinul a připravil si věci na zítra. Mám na mysli oblečení, protože nevím, co bych si měl sebou vzít speciálního. V autobuse jsem si nasadil sluchátka a nechal se unášet rytmem písniček. Přeci jen můj život za něco bude stát. Pomyslel jsem si a začal psát textovku rodičům, aby věděli, jak jsem dopadl. 

Tak jo tak jo. Vítám vás u mého dalšího příběhu. Doufám, že jste tam nenašli moc chyb a nebylo to na vás nějak moc nudné. Pokusím se to nějak okořenit, tak uvidíme. Kdyby jste někdo měl nějaký postřeh, otázku, cokoli, tak pište. Samozřejmě nějaký pozitivní komentář také moc cením. 😉

Tak zatím ahojda. ❤❤