Tomorrow is Today | cz

26

Ze školní budovy vybíhali studenti, ze všech stran obklopující bezbranné tělo černovlasého mladíka. Prodíral si cestu pryč, s jediným cílem zmizet z toho ustavičného hlaholu co nejdříve a připojit se k jím očekávané osobě, na níž se bezpochyby velmi těšil.

Jakmile se skutečně octl mimo největší hlouček lidí, měl možnost se pořádně porozhlédnout. Nikde v davu však povědomou stříbrně zbarvenou kštici nezaregistroval.

Jungkook se několik minut jen bezradně snažil napínat krk, když však zkontroloval čas, pochopil, že je to zbytečné. Se svěšenou hlavou nechal své nohy, aby ho zavedly domů.

"To bys vážně odešel beze mě, Jungkookie?" ozval se za ním pobaveně hluboký hlas. Jakmile se oslovený spěšně otočil, stál již onen člověk přímo před ním a Jungkook si dal záležet, aby mu věnoval zamračený výraz, přestože na něj se dlouho zlobit nedokázal.

"To jsi mě viděl celou tu dobu?" zvedl obočí a založil si paže na hrudi.

Taehyung v duchu jásal nad tím, jak roztomile jeho přítel vypadá, když se zlobí. Navenek ale nedal nic znát a stejně vážně odpověděl: "Čekal bych od tebe vřelejší přivítání."

A s tím se naklonil, dávajíc druhému rychlý polibek na tvář.

Jungkook na tom místě ucítil mírně zabrnění. Celý život nebyl na tolik lidského kontaktu zvyklý a teď ho dostával v obrovské míře, která všechna ta léta kompenzovala.

Rozhodně si nestěžoval. Věděl, že se jednoznačně vyplatilo počkat, jen to pro něj zkrátka bylo stále nové a on si občas nebyl jist, jak se má zachovat.

Taehyung si na druhou stranu užíval tmavovláskovy nevinnosti a nezkušenosti. Sám sice těch zkušeností v tomto ohledu také moc nepobral, mladší v tomhle ale někdy vážně působil jako malý kluk.

"Ale no tak, já vím, že se nezlobíš, ty můj stydlíne," promluvil opět Taehyung, jenž si evidentně užíval toho, jak se druhý na jeho poznámky zoufale snaží reagovat s podobným postojem, jako on sám.

Ten nakonec jen obrátil oči v sloup a bez jediného slova opět vykročil, Taehyunga hned v patách.

"A kam vlastně jdeme?" zeptal se zaujatě po chvíli ticha stříbrnovlásek. Jungkook se s ním domluvil na setkání již dva dny zpátky, on však netušil, co má za lubem.

Tmavovlásek neodpovídal, načež si vysloužil Taeho žadonění. "Nebuď pořád tak zvědavý," napomenul ho, a aby mu alespoň na chvíli sebral vítr z plachet, věnoval mu letmý polibek na rty.

Tím druhého opravdu spolehlivě umlčel, takže teď jen poslušně kráčel vedle něj. Vzápětí se natáhl pro jeho dlaň, a tak šli ruku v ruce, dokud nedorazili před postarší panelový dům.

"Sestra je kdesi venku s nějakým tajemným nápadníkem," uvedl situaci na pravou míru Jungkook, jakmile odemykal vchodové dveře. Po té oba proklouzli dovnitř a po schodech se vydali do třetího patra.

Taehyung byl samozřejmě rád za mladšího, že si konečně s jeho sestrou našli vlastní byt. Věděl, že to doma neměli zrovna jednoduché a přestože to teď muselo být obtížnější z jiných důvodů, věřil, že si oba dost přilepšili.

"S tajemným nápadníkem říkáš? Netvrď mi, že nevíš, o koho jde..." vydechl pak užasle. Předpokládal, že jen nechce vytahovat osobní záležitosti své sestry před někým, kdo s tím nemá nic společného, což by i dávalo smysl.

To ho ale druhý vyvedl z omylu, když řekl: "Nějak jsem to z ní nedostal. Ale proč tě to tak překvapuje?"

"Počkej... Ty to vážně nevíš?"

"No moment... Ty snad jo?" zalapal po dechu Kook. Když si složil dvě a dvě dohromady, vyhrkl: "Ty se s ní nějak víc znáš? Že to řekla tobě a mně ne? Nebo s tím klukem? Víš, co je zač?"

Tae se zatvářil rozpačitě. Uvědomil se, že Kookova sestra i nejlepší kamarád zjevně měli důvod, proč to téma před ním skrývali. A on pochopitelně nemínil být tím, kdo mu všechno vyžvaní.

"Moc se ptáš, Kookie. Shin ti to jednou řekne sama," ukončil to. Pokud to neudělá nejdřív Jimin, doplnil si v duchu. To už ale druhý otevíral dveře od bytu.