Tomorrow is Today | cz

19

Bylo pondělí. Většině studentům, Jimina nevyjímaje, se tento den hrozně vlekl a moc tomu nepřidávala vidina toho, že následující čtyři dny tomu bude obdobně.

Jakmile školní zvonek ohlásil konec poslední hodiny, žáci se urychleně, náhle dobyti energií, rozutekli ze tříd. I blonďatý chlapec si sbalil své věci a odebral se k odchodu.

Loudal se po školním parkovišti s vidinou toho, že si konečně odpočne. Byl po náročných směnách, neboť pracoval celou sobotu a v neděli měl odpolední, takže se vrátil až před půlnocí. Do postele se pak dostal ještě o něco později, a tak nebylo divu, že se cítil vyčerpaně.

Jeho plány mu ale, zdálo se, mínila překazit přicházející osoba, kterou neznal. Mladík se světlými vlasy a stříbrnými melíry se zprvu zmateně rozhlížel po školních pozemcích, když ale zavětřil roztomilého blonďáka, cílevědomě se vydal k němu.

Jimin zvedl hlavu až ve chvíli, kdy do příchozího takřka vrazil. Hodlal ho prostě obejít, pak však pochopil, že dotyčný čeká na něj.

"Ty musíš být Park Jimin, viď?" vychrlil až podezřele rychle světlovlásek.

Jimin, jenž nebyl zvyklý být někým cizím oslovován, jen zalapal po dechu. Snažil se rozpomenout, zda druhého už někde neviděl, ale bylo to marné.

"Uhm... A my se známe?" vyslovil rozpačitě, přičemž si s neznámým hleděl do očí.

Ten naopak působil lehce vystresovaně, když svou totožnost vyjasnil: "Jsem Kim Taehyung."

A Jiminovi se náhle rozblesklo. Je to Jungkookův kamarád, toho se snad bát nemusí. "Ach, takže Ty jsi Taehyung? Jungkook se o tobě párkrát zmiňoval," nadhodil přívětivě.

Na to si stříbrnovlásek oddechl. Nejen, že měl radost, že o něm Kookie mluvil, ale hlavně mu to významně ulehčilo složitá vysvětlování.

"Kvůli němu jsem i za tebou přišel," přiznal nakonec. "Můžeme si promluvit? Potřebuji ti něco ukázat."

Blondýn kývl. Sice se mu to vůbec nepozdávalo a naopak jej to velmi znepokojovalo, naznal však, že by se mohl dozvědět něco, co sám nevěděl. Pravda byla taková, že od doby, co se jeho nejlepší kamarád uzavřel, z něj nedostal nic konkrétního a on si dělal starosti.

Rozešli se tedy někam, kde nebude tolik lidí a kde najdou trochu soukromí. Vyhlídli si lavičku, na kterou dopadaly paprsky slunce, což dodávalo pocit alespoň trošky tepla.

Taehyung potom zašmátral v kapse bundy a vylovil přehnutý papír, načež promluvil: "Vídávali jsme se v parku u jezera. Pak tam náhle chodit přestal. Posledně jsem však našel vzkaz, který tam nechal schovaný."

S těmi slovy předal psaní staršímu. Ten si jej okamžitě rozložil a přečetl.

Tae, jsem zbabělec. Nedokážu čelit tvému pohledu a nedokážu ti do očí říct, co k tobě cítím. Nedovedeš si ani představit, jak tě nesnáším za to, že tu teď se mnou nejsi. A což teprve jak nesnáším sebe. Všechno jsi zkazil. A já taky. Odpusť. JJK

"Než za tebou přestal chodit, co se vlastně stalo? Musí být přeci nějaký důvod..." vysypal ze sebe Jimin. Mozek mu pracoval na plné obrátky a na předchozí únavu už úplně zapomněl. Musí nutně zjistit, co s Jungkookem stalo a pokud mu s tím Tae pomůže, pak mu to práci jedině usnadní.

Se znepokojením si ale vyslechl, že druhý neví zhola nic. Naopak údajně doufal, že se něco dozví od něj samého, když jsou ti spolužáci. To ho ale starší vyvedl z omylu.

Když se Taehyung dozvěděl, že spolu ti dva v poslední době moc nerozprávěli, znepokojila ho ještě jedna věc. Jeho dnešní nepřítomnost ve škole.

To mu však druhý objasnil: "On... sice jeho docházka je téměř stoprocentní, ale občas se musí starat o svého mladšího bratra nebo něco podobného, takže v takových případech nepřijde."

"Nemůžeš mu přesto radši zavolat?" nadhodil Tae, který se již několik dní proklínal za to, že si na něj nevzal číslo. I když by mu nejspíš bylo sotva platné, když se mu Kookie vyhýbal.

Jimin si naproti tomu povzdechl a pravil: "Nemůžu. Nemám telefon... totiž... no, to je jedno. Vím ale o někom, koho se na Jungkooka můžeme zeptat. Pojď se mnou."

A s těmi slovy se oba zvedli, mladší odcházeje ve stopách staršího.