Magička

Kapitola patnáctá

„Jak tohle vše myslíš?" Nedůvěřivě jsem přimhouřila oči nad jeho slovy, kterými se mi nechtělo přirozeně věřit. „Jak mi můžeš pomoct? Říkal jsi, že tu žádný jiný magik není, a promiň, na nějaké kejklířské podfuky nemám chuť," zamumlala jsem možná trochu zleji, než jsem plánovala, ale nemohla jsem si pomoci.

Vše mě bolelo. Cítila jsem se jako nasáklý hadr z krčmy, který poté vyhodily ven na ulici.

„A to je pravda, nelhal jsem ti ani se nic nezměnilo," odpověděl ihned, co měl možnost, ve snaze mě uklidnit, abych se nenaštvala úplně. Povytáhla jsem obočí, visíc na něm pohledem, nutíc ho tak to ze sebe sypat rychleji. „Moje schopnosti jsou větší než jsem tehdy říkal," povzdychl si, jako kdyby čekal, že ho teď na místě zabiju. „Dokážu se ti dostat do mysli, párkrát jsem to už dělal," přiznal se váhavě, znova tím stylem, jako kdyby měl být co nevidět potrestaný. I když...

„Páni... na tohle nemám ani co říct," zaksichtila jsem se kysele nad touhle zpovědí. Svůj hlas jsem stále nepoznávala. Byl chraplavý, skřípavý a každé slovo mne bolelo. „Mistr to věděl?" Zeptala jsem se a raději zapomněla na to, že bych měla mít vztek. Možná jsem ho chápala. Jsem cizí magik a navíc mě tu nechtěl.

„Tvůj ano, ale žádal jsem, aby to tak i zůstalo. Nevím jak by lidé vzali to, že nějaký upír se dokáže rovnat s magiky. Ale i přes to nemám takové schopnosti, abych tohle vše vyřešil... nikdy jsem se nestaral o vaše věci, akademii, nic. Tvůj mistr mě sem tam něco učil, ale nedokážu své schopnosti plně ovládat kvůli upírismu," zadíval se do země, provrtávaje podlahu pohledem.

Utíkal do své mysli. Ale měl pravdu. Už teď lidé cítili mnohé ohledně nelidí, a teď, kdyby se dozvěděli, že Ren ovládá, bůh ví co, asi by svou hranou klidnost už nepředstírali.

„Chápu," zamumlala jsem pouze, co jsem znova bojovala s točením hlavy, který mi tříštila. „Potřebuju se napít," vyhledala jsem jeho oči pohledem, kdy jsem si zase všimla toho ustaraného výrazu, než nad mou žádostí pokývl hlavou, zvedl se a odešel.

Tentokrát jsem ho nezastavila, protože jsem pít opravdu potřebovala, jelikož moje hrdlo působilo jako to nejvyprahlejší místo na světě. Ale tohle nebyla věc, co mě nutila doopravdy se strachovat. Hbitě jsem se dostala na nohy, chvátajíc do koupelny, málem padajíc znova k zemi, jak se mi roztřásly nohy a síla z nich mi zmizela.

Rukou jsem se zachytila za kus nábytku, když jsem tou druhou sáhla po osušce, kterou tu nechaly služebné. Stále jsem se opírala, abych neztratila rovnováhu, během toho, co jsem si vykašlávala plíce do kusu jemné látky. Dávila jsem se vlastní krví, jak proti mé váli šla ven v podobě krvavých chuchvalců. Zděšeně jsem se na to dívala, snažíc se nějak uklidnit. Že to přejde. Jenomže jsem netušila kdy přesně. Nikdy jsem nic takové nezažívala a měla jsem z toho strach.

Hleděla jsem na sebe do zrcadla. Pokožka bělejší než obvykle. Zelené oči vytřeštěné strachem, postrádající jakoukoliv živější jiskru. Červené vlasy neupravené a nezkrotně spadající do tváře. Rty pootevřené, popraskané a opatlané mou vlastní krví. Sledovala jsem potůček krve tekoucí z mých koutků.

Koukala jsem se na svůj vlastní odraz, ale s rozdílem, že na mne z něj shlížel někdo jiný. Tohle jsem nebyla já. Nemohla jsem. Měla jsem nutkání vztekem ono zrcadlo rozbít na miniaturní části, ale v procesu mě zastavil Renův hlas, volající moje jméno, stejně tak můj nedostatek sil, které jsem muselad oplnit.

„Akane?" Znova mě oslovil, až to se mnou trhlo, třesoucí se pod jeho pohledem. Neuvědomila jsem si jeho přítomnost a v rychlosti jsem se snažila smýt stopy po krvi.