Magička

Kapitola třetí

Bylo mi příšerně. Takhle nějak bych to, co se semnou dělo, popsala. Opravdu jsem přemýšlela, zda by nebylo lepší se jít propíchnout mečem, který jsem měla zastrčený v sedlových brašnách, ale to bych se musela zvednout a dojít si tam, a to nebyla lákavá vyhlídka.

„Uuch.." zahuhlala jsem s přilepeným jazykem na horní patro a ztrápeně zamžourala do dřevěného, trochu zašlého stropu nad hlavou.

Neměla jsem pojem ohledně času a chvilku ani ohledně místa, na které jsem si vzpomněla až o chvilku později „Doufám, že jsou ostatní na tom hůř než já..." zabručela jsem tiše do polštáře, do které jsem před chvilkou zabořila obličej, který byl bledší než obvykleji.

Jenomže osud nechtěl, abych si zvykla na bolest hlavy a poslal mi do cesty horší věc. Tedy spíše za dveře. Vlastně jsem netušila o co tu přesně šlo, jelikož se znenadání někdo snažil dobýt do mého pokoje neustálým boucháním na dřevěné dveře, což má hlava nepřijala zrovna dobře. Rozhodla jsem se tedy onoho žadatele mé osoby ignorovat a doufala jsem, že ho to prostě omrzí a odejde, což znělo celkem logicky.

„Jménem našeho veličenstva," ozval se za dveřmi, poměrně mladě znějící hlas, který donutil zvednout mou hlavu z polštáře kvůli větě, kterou pronesl. „.. Vám nakazujeme otevřít dveře nebo použijeme násilí." Dokončil svůj monolog a nechal mě naprosté nechápavosti.

Cože?! Nechápavě jsem zamrkala na dveře. Co se tu dělo? Kdo jsou? A jaké veličenstvo zase? To po mně ten panovník toužil tak moc, že vyslal své vojáky, aby mě před něj dotáhli? Nahněvaně jsem se vyhrabala z peřiny a zamířila, trochu kostrbatě, ke dveřím, za kterými panovalo podezřelé ticho. Ve skutečnosti mě bolest hlavy opustila s nástupem mé zlosti. Ignorovala jsem, že můj vzhled musel připomínat opravdovou čarodějnici a s růstající zlostí, která byla namířena na ten hlas, který mě donutil zvednout se z vyhřáté postele, jsem otevřela dveře.

Už po několikáté jsem překvapeně zamrkala, když jsem si všimla, že za dveřmi stáli dva vysocí muži a jak tady bylo zvykem, oba vypadali svěže a mladě. Ihned mě upoutalo černé, poměrně vznešené oblečení s černým pláštěm, který sahal až k zemi, a ztuhla jsem. Myslela jsem, že to byl jen nějaký žert od těch ze včerejší noci, ale přede mnou stáli opravdoví stráže z tohohle království a tvářili se poměrně stejně vyjeveně jako já.

„Jste Akane Levis?" zeptal se druhý trochu pochybovačně a taktéž se rozkoukal dříve než jeho kolega, který na mě hleděl stejně nedůvěřivě. No jo no, ani já sebe samu po ránu nepoznávám, ale mohli to aspoň ignorovat!

Ale vážně, co to mělo jako znamenat?! Vy mě probudíte a pak se ještě ujišťujete, zda to doopravdy jsem já?!" zaskřípala jsem zuby a pracně vyháněla myšlenku, že je tu zmrazím a odejdu ještě spát.

„Takže ano," odpověděl na to sám tmavovlasý upír, který mi klepal na dveře. „Máme rozkaz Vás bezpečně doprovodit na hrad." Oznámil mi s kamennou tváří a ignoroval můj soptící pohled.

„Vašeho koně jsme už připravili, takže můžeme okamžitě vyrazit." Tentokrát se ozval ten s chraplavým hlasem, který k tomu všemu měl ještě zvučný přízvuk z jiné země, ale nemohla jsem rozpoznat z jaké.

„Co?" pracně jsem ze sebe dokázala dostat pouze tohle slovíčko, než jsem všechno zpracovala „Ho, Ho, Ho, Ho, Ho!" ruce jsem si nepřátelsky složila na hrudi „Stále nerozumím, o co tu přesně jde a rozhodně teď hned nemám v plánu odjet! Za prvé, nemám sbaleno a za druhé, mám hlad!" zavrčela jsem na dvojici stráží. Samozřejmě tu byl třetí důvod a ten byl takový, že jsem nenáviděla eskortu. Co by mi mělo cestou hrozit, že pro mě vyslali tyhle dva?! Měla jsem raději samotu se svou myslí a tohle bylo zkrátka divný.