Magička

Kapitola dvanáctá

 Byla jsem ráda, že jsem dokázala pokročit ve své práci. Zbývalo mi rozluštit poslední půlku runy na odčarování a mohli jsme jít dovnitř. Jenomže z téhle myšlenky jsem cítila strach. Bála jsem se toho, co jsme tam mohli najít. Co předešlého mága donutilo k jeho chování a na co přišel. Alespoň jsem doufala, že tam skutečně něco bude. Jestli ne...

Několikrát jsem zavrtěla hlavou, abych se vytáhla z těchto myšlenek. Zapnula jsem si poslední knoflíčky u své bílé košile a trochu si opravila své hnědé kožené kalhoty. Tentokrát jsem nemusela mít žádné šaty ani nic jiného. Naštěstí mi veškeré šactvo vyprali z cesty, takže to vypadalo použitelně. Podpatky mých jezdeckých bot zaklapaly o podlahu, jak jsem se přesouvala ke dveřím ven. Tentokrát jsem nechala i své zbraně tady a rozhodla se, jak nakázal král, uvolnit.

A když už mluvíme o králi...

„Yo, Rene... to, že budeš klít v tichosti, neznamená, že tě neuslyším," mé zelené oči zaplály vzteky, když jsem otevřela dveře a všimla si, jak se tam ležérně povaluje o zeď jako floutek. Automaticky jsem si dala ruce v bok, jako kdybych měla tak zvýšit svou autoritu.

Jenomže na královi to vykouzlilo pouze úsměv. Bylo zvláštní ho vidět se usmívat. Vypadal v tu chvíli tak... normálně. Bez starostí. A nutilo mě to se usmívat taky.

„Jen jsem zkoušel tvůj sluch, protože nedokážeš poslechnout ani jeden rozkaz, co ti dám," poznamenal, co se narovnal a já se přiřadila k jeho boku a nechala se vést.

Uchechtla jsem se. „Kdybys mi dával srozumitelné rozkazy, tak je poslechnu. Třeba, um, vyjíst všechny sladkosti v kuchyni, jep," poznamenala jsem zcela vážně a tiše se bavila nad jeho protočením očí a následným povzdychem. „Vlastně... Rene, kam mě to vedeš?" Zarazila jsem se zmateně, kdy mi i úsměv zmizel ze tváře.

Samozřejmě jsem byla od přírody zvědavá, takže jsem potřebovala informace hned a na místě. Jenomže tenhle tvrdohlavý, umíněný upír ne vždy chtěl spolupracovat. A dnes tomu nebylo jinak.

„Uvidíš, chci ti ukázat město," usmál se pokojně, jako kdyby se tu nic nedělo. Občas jsem měla podezření, že skutečně šlo jen o trik, jak mě dostat z Akademie, aby si učitelé mohli odpočinout.

Až teď jsem si všimla, že měl zase to starší oblečení, jako tehdy, co jsem ho prvně potkala u krčmy. Upíři zde ho poznají a on stejně nosil tohle, bylo to divný? Nejspíše. Ale asi se prostě chtěl jen přizpůsobit.

Venku už se stmívalo, ale i přes to zde bylo stále vidět. Zdejší stráže už sice zapalovaly lucerny všude po městě, i tak se bez nich dalo obejít. Vlastně jsem si nikdy nevšimla, jak je zdejší město tak... čisté. Netušila jsem, jak to popsat, ale s porovnáním s tím mým, kde se často pohybovali i ožralci, kteří spali na zemi, či bezdomovci, tak tady nikdo takový nebyl. Nejspíše za to mohl přístup daných vladců, či si to upíři dokázali zařídit.

„Rene, furt chceš, abych odešla?" Zamumlala jsem zamyšleně první věc, co mi vstanula na mysli a až po tom, co jsem jí řekla, jsem se zarazila. S pootevřenými ústy jsem koukala na cestu před sebou, skoro jsem nemrkala. Proč mě to vlastně zajímá? Je to blbost. I kdyby chtěl, abych odešla, nezmění to.

„Chci," odpověděl mi, dalo by se říci, že skoro i bez náznaku emocí, ale dokázala jsem rozpoznat, že to nebyla pravda. „Jestli se ti něco stane... skončí to válkou," řekl upřímně a já ho bez vyrušování poslouchala. Svým způsobem mě bolelo to slyšet. „A s tou tvoji tvrdohlavou povahou... nedivil bych se, kdybys zničehonic zkoušela skákat z nejvyšší věže tady toho místa! Bojím se o svou vlast, ano? O své lidi, protože to vše teď závisí na tvém přežití. Alespoň to, co mi řekl tvůj mistr," slyšela jsem v jeho hlase zlost, ale také beznaděj a zmatenost. Netušil, co se stane stejně jako já.