Magička

Kapitola desátá

Celou dobu jsem sledovala jeho záda, neodvažujíc se byť jen pípnout. Jako bych se bála toho, že při něčem neuváženém ho vyděsím jako kolouška v lese a on svou činnost přehodnotí. Jen za ním šla, prohlížejíc si občasně vyvěšené obrazy ve zlatých rámech. Sice jsem nebyla nějakým znalcem, tak jsem dokázala odhadnout, že obrazy budou veskrze všechny velmi staré a figurovali na nich minulí panovníci. Nebo šlo jen o vyobrazení něčeho, co má mysl, která postrádala jakékoliv seznámení s umění, nedokázala ocenit.

A tak tiše jako do teď, se panovník zastavil, upřeně hledíc na jedny jediné dveře, co tu byly. Tmavé dveře možná z dubu, se zdály hodně nedobytné, ale to, co mě zaujalo nebyla struktura dveří, ale cosi jiného.

„Páni." Vydechla jsem fascinovaně, když jsem s pootevřenými rty prošla kolem panovníka, aniž bych mu poděkovala za doprovod. „To je úžasné." Dodala jsem vzápětí s nevěřícným úsměvem.

„Jsou to jen dveře jako všechny jiné na tomhle místě..." Povzdychl si stahaně a nejspíše i nechápavě. „Můžeš mi tedy vysvětlit, co je na těhlech tak moc fascinujícího?" Nedokázala jsem rozpoznat jestli byl stále podrážděný, ale nehodlala jsem ho provokovat. Ne teď.

„Ty to nevidíš?" Špitla jsem, nespouštějíc oči z modře svítících run, které se zdály, jakoby na dveřích žily. Opravdu to bylo zapečetění. Jenomže to, co mě fascinovalo bylo to, že tam bylo několik druhů run. Takže několik pečetí, kdy jsem snadně rozpoznala to nejzákladnější a tím byla pečeť Avieno.

Ta se učila už v prvních ročnících, aby si adepti dokázali zamknout své soukromé věci. Tahle pečeť byla podobná trezorům. Měla svojí určitou posloupnost. Svůj vlastní kód, který se skládal právě z run, které člověk musel seskládat ve správném pořadí, aby mohl to něco odemknout. Byly lehké kombinace, které se většinou skládaly ze tří až čtyř run a pak tu byly těžší, které mohly obsahovat až dvacet run. A komu by se chtělo sedět u trezoru a skládat si tam dvacet run, když kombinací mohlo být bezpočet, že?

„Co je na těch dveří přesně, Akane?" Zeptal se obezřetněji „Myslel jsem, že vaše runy jsou vidět pro všechny a ukazují se jen tehdy, kdy má daný člověk něco s magií společného." Poznamenal trochu trpce.

Na rozdíl od toho jsem já, stále sledujíc runy, které byly do kolečka od nejlehčího, tedy nejmenší kolečko až po to největší, kde byla pečeť, kterou jsem nepoznávala.

„Víš, každá pečeť může být začarovaná něčím, čemu v praxi říkáme krytou magií. Nejsem si plně vědoma jak to funguje, protože to není nijak výrazně dlouhotrvající způsob, jak něco skrýt, ale... na tomhle je právě to něco divného. Necítím v tom žádné pulzování, které nám magikům napovídá, že v okolí je něco magického nebo někdo, kdo magii využívá. Vždy cítíme slabé brnění, ale tady nic. Ale přesto to tam je. Nejspíše to je něco, co se naučím v pozdějším ročníku nebo někdo nechtěl, aby kancelář byla tolik nápadná." Zamyslela jsem se nahlas, tak trochu mu vysvětlujíc jak se věc měla. „Když nad tím přemýšlím, nezvažovali jste, že by mohl být nějaký zrádce i ve vašem království? Říkali jste, že oběti něco rozdrásalo, mohla to být wyverna či vlkodlak. On i hodně naštvaný přízrak není moc dobrou předzvěstí." Konečně až při svých posledních slovech jsem se na něj otočila s otázkou v očích. Proč by předchozí magici tedy skrývaly to, že kancelář je obývána jimi?

Upír se zamračil tak zle, až jsem se lekla, že mě na místě chce proklít do pátého kolene. To už by bylo až moc kleteb na můj rod.

„Cos mi řekla je zajímavý, ale přenechám tuhle fascinaci raději tobě. Co se týká zrádce na mém prahu? Poznal bych to. Nikdo ve městě neumí obrnit svou mysl proti čtení myšlenek. Navíc by se to poznalo. Máme vrozenou schopnost, že dokážeme díky pohledu z očí do očí prohlédnout emoce. Není to tak přesný jako čtení myšlenek, ale upír pozná, když daný člověk má nekalé úmysly." Ačkoliv chtěl vypadat přesvědčivě, jeho zamyšlená tvář napovídala pravému opaku.