Magička

Kapitola šestnáctá

Další den přišel dříve než jsem se nadála. Nechtěla jsem se probudit. Odmítala jsem si připustit, že ten otravný ohnivý kruh už je na obloze a útočil mi na všechny citlivé smysly po ránu. Bolestně i otráveně jsem zabručela, ve snaze se schovat pod peřinu. Stále jsem cítila bolest hlavy v nepravidelných intervalech a v ústech jsem měla větší sucho než na kdejaké poušti.

Otravní ptáci zpívali své romantické písně, ačkoliv mě ten skřek nutil nespokojením mručit s chutí je všechny polapit a křičet na ně, aby ochutnali svojí medicínu. Právě ani tohle nepomáhalo k bolehlavu, kterým jsem trpěla.

A pak tu byla další věc, co mi zakazovala v pokračování v mém sladkém, nádherném spánku, který mi dobíjel energii podobně jako meditace druidům. A co to vlastně bylo? Jednalo se o takovou škodnou, co se tu usídlila na sedačce a pronikavě mou osobu propichovala pohledem.

„Rene, nemůžeš mít aspoň zavřený oči, když tu chceš otravovat?" Můj hlas byl protkaný ranním chraplákem a značná otrávenost nešla odignorovat.

„Hmm," ozvalo se od upíra, který svůj ležérní postoj nijak nezměnil, a nadále jsem cítila jeho štiplavý pohled, aniž bych se na něj musela podívat. „Většinou slýchávám jak mám nádherný oči a dívky chtějí, abych se na ně díval," z jeho hlasu jsem dokázala poznat, že se pousmál.

„Jo, protože tu nikdo nemá koule na to ti říct něco zlého," ušklíbla jsem se a konečně otevřela oči, abych se na něj podívala.

Vypadal spíše pobaveně mými slovy, nejspíše jsem ho nedokázala ani překvapit. Škoda. Možná bych měla obměnit strategii. Cítila jsem jak se zlehka zamyšleně mračím, co jsem započala vnitřní monolog než jsem nad tím mávla rukou a nechala to plavat. Pro tentokrát.

„Nebudeme otálet, že ne," promluvil upír, co jsem ho stále sledovala jako spadlá z višně a chvilku nepobírala o co mu šlo. Než jsem pochopila.

„Jo, jdeme na to."

Ren mi pomohl z postele, což jsem nijak nekomentovala a usedla se do sedu s překříženýma nohama na zem spolu s ním, abychom si čelili pohledem.

„Dělal jsi to někdy?" Zeptala jsem se zvědavě, co jsem prstem malovala runy kolem nich, aniž bych se na něj podívala.

„Tvůj mistr mi to vysvětloval a na vše ostatní jsi tu ty, ne?" Vyplázl na mě jazyk, nad čímž jsem jen nadzvedla obočí.

Joo, jestli chcípnu tak za to určitě může tenhle upír a nikdo jiný. Nelíbil se mi pocit, že budu muset pustit do hlavy tohohle upíra, ale co jiného mi zbývalo, že ano. Protáhla jsem se naposledy než jsem se soustředila na runy, které jsem nakreslila na zem.

Kolem tancovala vůně kouzel a v srdci jsem cítila chlad magie. Chytila jsem upíra za ruce a propojila tak naše magické spojení.

„Shoď vystavěnou zeď dolů," vyzvala jsem ho, se zavřenýma očima, „a dostaň se mi do hlavy. Budu se soustředit jen na ten moment co potřebujeme, ano? Jenom, Rene..." zhluboka jsem se nadechla, „kdybys viděl něco, co s tím nesouvisí... zapomeň na to, ano? Nereaguj na to." Vyzvala jsem ho, cítila jsem, že se chtěl zeptat co tím myslím, ale nakonec se rozmyslel a jen tiše souhlasně zabručel.

Zhluboka jsem se nadechla a shodila svojí pomyslnou zeď proti jeho moci. Cítila jsem jeho oťukávání, jak zjišťoval, zda už může proniknout do mé mysli a pomalinku na ni útočil. S jeho schopnostmi pomohl překonat tento tranz. V našich tvářích šly vidět odlesky modré barvy z run, které se rozzářily a žily si svým vlastním životem.

Stále jsem nedokázala překousnout, že se s ním chci vydat do hlubin své mysli, kde se skrývaly ztracené vzpomínky, které mi byli něčím odepřeny.