Magička

Kapitola třináctá

 Celý hrad byl dalšího dne jako vyměněný. Služebníci si šuškali, stráže neklidně hlídali u různě důležitých míst a atmosféra místa nebyla nijak veselá, natož příjemná. Jako kdyby někdo mávl kouzelnou hůlkou a převrátil včerejší klid, co tu panoval.

„Takže jsi prolomila pečeť?" Ren seděl na svém trůnu, nucen přerušit audience, které měl na dnešní den naplánovaný. Jeho rada si něco špitala tiše za ním, evidentně rozladěni z téhle noviny. Nebo z toho, že jsem přerušila jeho práci?

Zamrkala jsem, abych se probrala z myšlenek a narovnala se, abych vypadala alespoň trochu váženě. Jenomže jsem se cítila naprosto opačně. Byla jsem unavená. Kouzlo bylo o vyšší stupeň mága než jsem byla já. Proto tu měl být můj mistr a ne já. On by to otevřel lusknutím prstů, zato já jsem se s tím prala... kolikátý to den? Měla jsem zlost, která se vlévala do každé části mého těla.

„Ano, dveře jsou otevřené," zopakovala jsem mu svou předchozí zprávu a po očku si všímala, že tu nejsme jen my. Rada a dalších několik lidí, který zjevně byli z různých koutů tohohle království a řadili se do vyšší vrstvy. Jako Mág jsem byla na stejně příčce uznávání, ale stále jsem byla učeň. A popravdě, lidi natož upíři nás magiky moc nemuseli. „Chtěl jste, abych po otevření bez prodlení přišla a oznámila vám to," bylo pro mě opravdu těžké k němu mluvit takto, po tom, jak se chováme normálně, ale kvůli osobám tady, jsem se k němu musela chovat jako k vládci.

„Zrušte všechny schůzky na dnešek," otočil se k Radě a zcela mě od ignoroval, za což jsem cítila jak mi zacukalo v oku, ale nic jsem neřekla. „Vážení, moc se omlouvám za tyhle potíže, ale musím tuhle záležitost prošetřit, určitě mne omluvíte," pokynul hlavou ke služebným, které šlechtičny poprosily o následování do zdejších zahrad.

Ren se bez jakýchkoliv emocí ve tváři prohnal kolem mě chvatným krokem, až jsem sama zapomněla, co tu vlastně pohledávám, než jsem se napojila k jeho boku. Popravdě jsem si do něj chtěla rýpnout nebo říct cokoliv, co by mi pomohlo upustit páru, ale z hlediska, že on sám vypadal jako démon, jenž jen čekal na vypuštění, jsem to nechala být. To si svého života moc cením.

„Promiň, jestli jsem přišla v nevhod, nechtělo se mi čekat," zamumlala jsem k němu pokorně, co mě to ticho začalo sžírat. A cesta byla stále dlouhá. „Těch lidí okolo jsem si všimla až později," tohle byla skutečně pravda! Před Radou jsem se snažila chovat pokorně, takže jsem se jeho veličenstvu uklonila, mluvila a zarazila se až po tom, co jsem cítila něčí pohledy. Hehe.

„Nech to být, tohle je důležitější než tamto," promluvil po delším tichu. „Stále nechápu proč tu není tvůj mistr a poslal tebe. Ano, pořád to beru jako výsměch dané situaci. Vím, že za to nemůžeš, nechci si na tobě vylívat vztek, jen..." Ren si skousl jazyk, aby dál nepromluvil a tak to zůstalo po celou dobu.

Ani já jsem nic neříkala. Chápala jsem ho. Tady šlo o jeho vlast. I o jeho vlastní život. Být na jeho místě, tak to neberu jinak než jako špatný vtip od lidí. Ne, od Mágů.

Po několika odbočkách jsme konečně dorazili k těm staro-známým dveřím. Hleděla jsem na runy, které zářily jasněji po tom, co jsem jich pár prolomila. Král na nic nečekal a jedním silným kopem je rozrazil, až zaskřípaly v pantech a vešel dovnitř.

„Mno, víš, ty dveře byly vyrobeny s klikou," zamumlala jsem protestně, co jsem byla ponechána v šoku z tohoto razantního přístupu. Ale dál jsem to nekomentovala, přeci jen budou další příležitosti k rýpání do jeho veličenstva.

Král po mně hodil jeden chladný pohled, čímž mě donutil ke zvednutí rukou vedle hlavy na náznak kapitulace a vešla jsem za ním. Puch několika týdenní nevětrané místnosti mi vehnal slzy do očí a jen taktak jsem ustala pud se otočit a utéct.