Magička

Kapitola pátá

Netušila jsem co se přibližně odehrávalo v jeho hlavě, ani jeho tvář mi nic nenapověděla. Hleděl na mě s přemýšlivým výrazem, jakoby hodnotil svou a mou pozici. Co bylo tak těžké na odpovědi? Já osobně jsem si byla čím dál více jistá, že to byl on. Mohl se hrabat i v mé mysli? Podezřívavě jsem si ho přeměřila, než jsem se vrátila k jeho tváři.

„Tobě se nesnažím lézt do hlavy." Zodpověděl mi na nevyřčenou otázku a já na něj začala jen němě zírat. Takže jsem měla pravdu! „Bohužel měla, ale nechlubím se tím, že jsem telepat." Zafuněl a já se lehce zamračila. Opět to udělal. Opět mi četl myšlenky.

„Nech toho! Nelez mi do hlavy!" prskla jsem naježeně a začala v mysli stavět pomyslnou zeď proti čtení myšlenek. To jsme se učili už v první třídě, takže by měl mít upírek omezený či nulový přístup k mé mysli. Pocítila jsem jeho stažení z mé hlavy a nadechla jsem se „Myslela jsem si, že se tady nikdo nerodí s magickými schopnostmi." Stále jsme postávali před stájí a nijak mi to nevadilo. Vůně sena mě uklidňovala.

Král se porozhlédl po okolí „Můj rod už je hodně starý a mocný. Co vím, tak jsme jediní nelidé, co mají vrozenou magickou schopnost. Nevím proč tomu tak je, nikdy jsem na to nebral ohledy. Nejspíš i to byl hlavní důvod, proč můj rod už tak dlouho vládne." Pokrčil lhostejně rameny a zkoumavě si mě prohlížel.

„Hmm..." vydala jsem ze sebe zamyšleně „Zajímavé, nerozumím tomu, proč to nevíme. Nikdy jsme se o tvém rodu neučili, a podle mého je důležité vědět, že mezi nelidmi žijí i tací, kteří mají magické schopnosti." Zamyslela jsem se nahlas a postřehla Renův lehce naštvaný pohled „Co je?" zamrkala jsem na něj nechápavě.

Upír mě nadále propichoval nepříjemným pohledem „Bylo to domluvené prvními králi zemí, že se to o nás nikdo nedozví a po čase se na to zapomnělo." Chtě nechtě mi i tak odpověděl „A navíc mě takhle nikdo nemůže vézt za nos. Prohlédnu vše špatné vůči mé zemi nebo mně." Zamumlal poměrně hrdě.

Měla jsem chuť si nad tím pohrdavě odfrknout, ale ukáznila jsem se a jen poslouchala jeho vysvětlování. Pochybovala jsem, že se na tohle jen tak zapomnělo. Měla jsem jisté podezření, že se v zakázané části královské knihovny nachází spisy ohledně tohohle. I můj mistr o tom věděl a nic mi neřekl, proč mě poslal pryč, aniž by mě řádně připravil na to, co mě tu mohlo potkat? Bylo vidět jak je Ren na svou schopnost pyšný a taktéž jsem konečně pochopila, proč je tu tak mizivá kriminalita. On to prostě věděl. Nepotřebovali soudce a podobně. Stačilo jen, aby si Ren přečetl jejich mysl a měl jasno.

„Když tedy umíš číst mysl, tak nač jsi potřeboval magika?" povytáhla jsem nad tím pochybně obočí. Bylo mi jasně řečeno, že jsem tam vyslána kvůli odhalení pachatele, který vede nějakou velkou skupinu proti zdejšímu králi, což byla další věc, která šla mimo mě. „Proč pachatele prostě neodhalíš podle myšlenek?" každý člověk měl jakousi stopu a to se týkalo i myšlenek. Každý člověk přemýšlí jinak a svým stylem, proto je jde tak lehce vyhledat a potrestat. Na to byli často vysíláni magici, kteří jsou vyškolení na čtení myšlenek.

Ren se zakabonil, než zase zvážněl „Není to tak lehký, jak se zdá. Potřebuju tvého mistra, který mi s tím musí pomoct. Je to horší, než to vypadá, ale nebudu tě tím zatěžovat." Odpověděl vyhýbavě a já ho probodla svými zelenavými očky...Něco přede mnou schovával. Upír se smutně pousmál „Snažil jsem se o to, ale ten parchant se drží ve vzdálenosti, ve které nedokážu zaměřit jeho mysl. Ví, jaký mám limit, ač jsem se snažil na něj jít co nejnenápadněji." Viděla jsem na něm, jak ho to štve. Jak má na to vše zlost a zároveň pociťuje beznaději, že s tím nic nemůže dělat.