Race

Race 18: ,,She heard it.''

,,Grace? Grace slyšíš mě?‘‘ slyšela jsem starostlivý hlas.

Pomalu jsem rozlepila oční víčka a spatřila Camerona a Brooke a Logana a vlastně všechny, včetně Jasona. Všichni měli ustarané výrazy, kromě Nathana …

,,Ty píčo, tys nám dala zabrat ty Šípková růženko.‘‘ zasmál se a všem kolem cukli koutky nad Nathanovým tónem hlasu, byl jako opilí.

,,Co se stalo?‘‘ promluvila jsem a ucítila nesnesitelné sucho v ústech.

Brooke to poznala podle mého chraplavého hlasu a podala mi bílý kelímek s vodou. Napila jsem se.

,,Omdlela jsi. Lékaři říkali, že si měla otravu jídlem.‘‘ ustaraně mi přiložila ruku na čelo.

,,Aha, no. Cestou sem se stavila někde na oběd.‘‘ svraštila jsem obočí.

,,Už je to dobrý, vypumpovali ti žaludek. To horko na tom evidentně přidalo. Normálně by si zvracela, ale to spalující slunce tě dřív omráčilo.‘‘ řekl Logan, chytrák.

,,Hele lidi, je mi to líto, ale musím jet do práce.‘‘ řekl Cameron s lítostí a před odchodem mě letmo políbil a pohladil po vlasech. I přes to, že mi z úst viditelně zapáchalo, mě políbil. Žaludek zaplnili motýli, miluji ho.

,,Nemáš hlad? Vypumpovali tě úplně celou.‘‘ nad výrazem ‘‘vypumpovali‘‘ bych se za normálních okolností zasmála, ale Brooke to myslela dobře a hlad jsem měla.

,,Jo, jo. Mám.‘‘ posadila jsem se. Uvědomila jsem si, že musím vypadat příšerně. Určitě mám buď rozmazanou řasenku, nebo jsem při nejhorším odlíčená. A vlasy? Mám zacuchaný, zřetelně to cítím.

,,Já jdu s tebou Brooke, chcípám hlady.‘‘ zakňoural Nathan.

,,Já taky, Jasone, pohlídej jí.‘‘ přidal se Logan.

Rázem mi došlo, že tu s ním budu sama. Zmateně jsem po nich chňapala, ale vypařili se dřív, než jsem stihla jakkoli zareagovat. S Jasonem o samotě? Z toho se rýsuje trapas, buď už zjistil to s tím mixérem, nebo bude vyzvídat, co jsem mu chtěla říct…

,,Strašně jsem se lekl, že si umřela.‘‘ zasmál se do toho trapného ticha.

Je blbej? Omluvte tu nespisovnost, ale tohle slovesné složení by dokázalo říct jen dítě (a Jason Turner). Že jsem umřela? Když jsem říkala, že mu nevěřím, právě se to projevilo. Neprojevilo se to tedy zatím selháním, zradou nebo něčím podobným, ale hloupostí. Ten kluk byl opravdu hloupý. A nemyslím, že to říkám, protože jsem předpojatá, ale on byl opravdu blbej jak dlabaný necky. Nebo opožděný. Hodně opožděný.

,,Co si mi vlastně chtěla předtím, než si omdlela?‘‘ změnil rychle téma. Ksakru.

,,Já … no …‘‘ zakoktala jsem se. ,,Rozbila jsem ti mixér.‘‘ vyhrkla jsem a provinilým výrazem na něj koukala.

,,Aha.‘‘ byl zaskočený, vypadal, jako kdyby zadržoval dech a celý napnutý hodlal něco říct, ale nenacházel slova. ,,A to … to ses bála mi to říct?‘‘ nevěřícně, s náznakem úsměvu se mě tázal.

,,Ne, to ne.‘‘ hájila jsem se, hájila jsem se lží.

,,Kecáš.‘‘ kýval hlavou a smál se. Přijdu mu snad směšná?!

,,No tak…‘‘ máchla jsem rukama. ,,Omlouvám se.‘‘

,,Nemusíš, stejně ho nikdy nepoužívám.‘‘

,,Aha.‘‘ nevím proč, ale vlivem toho, jak je klidný a milý se mi vařila krev v žilách. Nechci, aby byl klidný a milý!

,,Grace?‘‘ stydlivě se poškrábal na spánku.

Žaludek mi udělal salto, byl to na něj moc vážný tón. Obviní mě snad z něčeho? Nic zlého jsem mu neudělala, ale neměla jsem ho v lásce a tušila jsem, že jde o vážnou věc. Jeho tón se mi vůbec nezamlouval. Každopádně, můj svraštěný výraz vzal jako důvod k pokračování.

,,Proč mě tak nenávidíš?‘‘ vážně mi pohlédl do očí, skoro až zoufale, ale zároveň mě jeho výraz děsil.

Byl takový odhodlaný, vážný, nesmlouvavý, zoufalý, v koncích. Cítila jsem se najednou provinile, jako bych mu něčím opravdu ublížila. Snad jako kdybych byla jeho malá dcerka, která mu fotbalovým míčem prokopla okno do jeho pracovny. Jako kdyby mě káral, byla jsem plachá a litovala jsem své odtaživosti vůči němu. Nemám přece důvod ho nenávidět, třeba si to ani nezaslouží.

,,Já … Kdes to vzal?‘‘

,,Proč se furt snažíš zachovat si svou důstojnost? Jsi odtažitá, až to bolí a nedokážeš si nic přiznat.‘‘ neříkal to zle, jen nechápavě.

,,Proč si myslíš, že tě nenávidím?‘‘ chladně jsem sebrala odvahu a nehodlala jsem ustoupit.

,,Proboha Grace, nejsem blbej.‘‘ zavrčel teď už podrážděně. ,,Vidím ty chladný pohledy, který na mě házíš. Když s tebou mluvím, ani se neotočíš a jseš jediná, která mě nevzala. Proč?‘‘ rozhodil rukama.

Nevěděla jsem, co dělat. Dělat, že se nic neděje nebo mu lhát jsem nechtěla. Ne teď, když to všechno prokouknul. Prostě jsem mlčela.

,,Co jsem ti udělal? Tenkrát si mi řekla, že jestli Brooke ublížím, jsem mrtvej. Já jí neublížil, tak proč se chováš, jako kdybych jí … ublížil?‘‘

,,Protože se mi prostě nezdáš!‘‘ vykřikla jsem to na něj a vysloužila jsem si jeho překvapený výraz.

,,A co se ti na mě …‘‘

,,Já nevím, jo? Prostě ti nevěřím. Jen tak se z New Yorku odstěhuješ do Los Angeles kvůli holce, kterou znáš tejden? To by neudělal ani kretén s prominutím. Musíš mít jinej důvod, musíš mít jinej zasranej důvod, proč tady jsi!‘‘

,,Měl jsem tady dům, Brooke mě v tom …‘‘

,,Usvědčila! Jo, jasný, to už jsem slyšela. Ale jak tě v tom mohla usvědčit holka, kterou v podstatě neznáš? To ti vyšukala mozek nebo co?!‘‘

Snažil se na rozdíl ode mě zachovat chladnou hlavu, tohle byla ale asi poslední kapka. Zklamaně a nasupeně na mě upíral zrak a kroutil nevěřícně hlavou.

,,Grace?‘‘ špitnul jemný hlásek ode dveří. Otočila jsem hlavu a spatřila Brooke s jídelním tácem v rukách, za ní Logan a Nathan s otevřenými ústy pozorovali situaci.

,,Kurva.‘‘ šeptla jsem neslyšně a než jsem se nadála, místnost byla prázdná. Ne úplně, ale zdála se tak. Brooke utekla a Jason běžel za ní, ve dveřích okouněli moji dva přátelé a já se bála, zda nepůjdou za ní a nenechají mne tu utápět se v slzách s pocitem, že jsem nejhorší osoba na světě. Ale … jsou to přeci i moji přátelé, nezradili.

,,Grace, neplač.‘‘ rychle zareagoval Nathan a přišel mě utišit. Vtáhl mě do objetí a šeptal utišující slova.

,,Co se tu stalo?‘‘ zeptal se zmateně Logan.

S hlasitým vzlykáním jsem mu pověděla, co se tu odehrálo a krátce na to mě přišel utišovat také. Logan s Nathanem nebyli na mojí straně, nebyli ani na straně Brooke, ale dělali to, co jim šlo nejlépe. Dělali přátele.