Race

Race 13: ,,Race.''

,,Panebože, jsem tak natěšená!‘‘ poskakovala Brooke na vysokých podpatcích a v koktejlových šatech.

,,Nemůžu se dočkat, až ho uvidím!‘‘ byla opravdu velmi natěšená, jako natřesené kuře. Momentálně jsme stály před budovou našeho hotelu a čekaly na odvoz, který dotyčný Jason prý zařídil. Nevěděla jsem, co si pod tím představit. Přijede snad ve svém nadupaném autě? Nebo kvůli Brooke přijede limuzína a mě tu nechají? Stejně jako Brooke jsem byla nervózní, moje nervozita však vyplývala ze strachu, že budu dělat křena. Čím více hodinky na mém zápěstí ukazovaly hodin, tím více jsem přemýšlela, zda se nevrátím zpět do apartmá a neprožiju normální klidný večer, možná někam zajdu. Věděla jsem, že Brooke si mně jednoduše nebude všímat. Sice mi slíbila, že bude, ale je to ve své podstatě jejich první rande, je zřejmé, že se bude radši bavit s ním, než se mnou. Má šanci udělat dojem, prožít skvělý týden a zažít odlišnou atmosféru závodů mezi vysokými budovami. Já však nejsem žádná závislačka, dokážu se sama zabavit. Hodlala jsem být celou noc mimo dosah Brooke, nebo alespoň na dosah mého zraku, abychom se neztratily.

Kolem našich osob se míjelo na tisíce aut, jedno nás však po krátkém čekání zaujalo, když u nás začalo zpomalovat.

,,Grace, Grace, to je on!‘‘ pískla na mne. Byla jsem vzrušená, prahla jsem po tom poznat Broočina pana Dokonalého, ale pocit vlezlosti byl stále přednější. Černé okénko luxusního svítivě zeleného Ferrari se stáhlo a já spatřila oválnější rysy snědého kluka. Měl velké černé brýle a působil drsným dojmem.

,,Brooke?‘‘ promluvil velmi hlubokým hlasem, který se mi vůbec nelíbil.

,, Jasone?‘‘ nejistě naklonila Brooke hlavu.

,,Já jsem Connor.‘‘ upřesnil tedy Connor a Brooke vydala tiché, ale zklamané aha.

,,Mám Vás odvézt.‘‘ mrknul.

Chápavě jsme přikývly a nastoupily do auta. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a nenápadně okem kmitla na onoho Connora. Byl silnější postavy, ale stále vypadal přitažlivě.

,,Tak jedem.‘‘ zamumlal Connor pobaveně a já sebou trhla od leku, kvůli jeho hlubokému hlasu. Nikdy v životě jsem nic takového neslyšela, mluvil tak hluboce, že to splývalo s okolím a svým způsobem to působilo i přidušeně.

O pár desítek minut později jsme se objevili na samém konci New Yorku. Budovy tu byly řidčeji rozmístěné, nebyly tak neuvěřitelně vysoké a zdálo se, že je tu i podstatně méně lidí. Svým způsobem to tu bylo také nádherné, ale New York je prostě New York. Upřímně, docela by mne překvapilo, kdyby se závody konaly uprostřed Manhattanu, kde na Vás z každé strany zírá nejméně tisíc lidí.

Auto zahnulo do tmavé uličky, kde byste mysleli, že je konec světa. Jeli jsme tudy už nejméně pět minut a zdálo se, že jsme dál a dál od civilizace. Mé tělo rázem ovládla panika, co když nás tu zabijí? Proč jsme proboha nastupovaly do auta s naprosto cizím člověkem? Začala jsem nenápadně panikařit. Po tváři mi stékal pot od nervozity a svíralo se mi hrdlo, na pohled byste to však nepoznali. Ohlédla jsem se na Brooke s nervózním výrazem na tváři a vůbec mne neupokojilo, když na její tváři panovaly stejné pocity.

,,Už tam bude?‘‘ rozhodla jsem se alespoň nějak upokojit, ale bylo by to zbytečné. I kdyby nás někam vezl a chtěl opravdu zabít, přece nám to nevyžvaní.

,,Ještě tak dvě minutky.‘‘ naprosto a bez jakéhokoli zájmu mi Connor odpověděl. Trochu mne to uklidnilo, protože člověk, který se chystá k vraždě by promluvil třeba tajemně nebo tak, ale Connor odpověděl zcela bez zájmu. Pocit, že mne čekají poslední minuty života však stále neustupoval.