BOSS

13

"Co k čertu myslíš tím, že je pryč?!" Taeyong rozzuřeně udeřil rukama do stolu.

"Taeil ji šel ráno zkontrolovat a vyměnit jí obvaz, avšak byla pryč. Okamžitě mi o tom řekl a já prohledal celý dům." Jaehyun si hlasitě povzdechl držíc přitom v rukou tričko s tepláky, které na sobě Y/N měla.

"Do prdele." Rozzuřený Taeyong hodil složkami, které před chvíli držel v rukou o stůl, což přimělo Jaehyuna sebou lehce cuknout.

Taeyong o všem přemýšlel dokola a dokola. Jak ji může dostat zpátky? Nechtěl si to přiznat, ale stále ji měl rád ikdyž to všemi možnými způsoby popíral.

Ve skutečnosti by udělal cokoliv, co by jeho dívku přivedlo zpět a udrželo v bezpečí. Cokoliv.

"Taeyongu." Jaehyunův hlas byl tichý, necítil se dobře mluvit k rozzlobenému Taeyongovi a nazlobit ho tak ještě více.

"Další věc, kterou vím jistě je ta, že si nevzala Hanbina z lásky, ale z jiného důvodu." Jaehyun sklopil hlavu k zemi když viděl, jak Taeyong zamrzl na místě.

"Jaehyune, řekni Kunovi ať ji najde."

Než jsem se vydala domů, ujistila jsem se, že jsou mé šaty čisté. Poté jsem si je oblékla a začala sešplhávat z obýváku domu NCT.

Bylo kolem osmé hodiny ranní. Obloha byla zatažená a všchno kolem se zdálo tak chladné.

Šla jsem po ulici, kde se nacházel můj dům a podívala se na svůj odraz v okénku jednoho ze zaparkovaných aut.

Vypadala jsem dostatečně věrohodně na to, abych naplnila svůj plán. Pouze jedna věc zbývala.

Strhla jsem si z krku obvaz a byla přivítána červeným, krvavým flekem, ze kterého se valila krev.

"Au, to bolí. Jsem tak hloupá." Zaklepala jsem se nad bolestí, která přišla ještě dříve než jsem čekala.

Byla jsem na příjezdové cestě když můj otec vyběhl ze vchodových dveří.

"Y/N! Hanbine, pojď sem. Y/N je tady!" Otec mě uvěznil v pevném obětí.

"Tolik se mi ulevilo." Uvolnil své sevření a když si mě prohlédl, spatřil střelnou ránu na mém krku.

"Hanbine! Zavolej doktora!" Otec položil moji ruku kolem jeho krku a pomohl mi dojít až dovnitř domu.

"Řekni mi, co se stalo?" Otec seděl přímo naproti mě, zatímco Hanbin mě nenápadně pozoroval přitom, co mi naléval čaj.

Náš domácí doktor ošetřoval moji střelnou ránu, zatímco otec volal na policii oznamujíc přitom můj návrat.

Seděla jsem na pohovce, stále ve stejných šatech, stále bosá.

"Upřímně, já si vůbec na nic nevzpomínám. Ani na samotnou akci si nepamatuji." Hanbin položil svůj čaj na stolek a věnoval mi pohled.

"Tak nepamatuješ?" Ujistil se, že slyšel správně.

Jen jsem kývla hlavou na znak souhlasu.

"Jsem unavená. Měla bych se jít umýt a odpočnout si." Omluvila jsem se a vydala se do svého pokoje.

Několik minut jsem stála na svém balkónu a o všem přemýšlela.

Nechtěla jsem si to přiznat, ale už dávno jsem věděla, jakou chybu jsem udělala. Neměla jsem se ke svému životu tady vracet. Neměla jsem odejít a nic mu neříct.

Táhlo mě to k němu úplně všemi způsoby, kterými to bylo možné. Netušila jsem, že jsem hledala někoho jako je on, dokud jsem ho nepotkala. Věděla jsem, že to bude on a že nebude cesty zpět. Cizinec, který bez jakéhokoliv varování pro mě najednou začal znamenat celý svět.

Když jsem otevřela dveře od balkónu a vešla zpět do svého pokoje, Hanbin seděl na mé posteli. Pozoroval mě s polovičním úsměvem.

"Potřebuješ pomoct s těmi šaty?"

Jen jsem přikývla a Hanbin vstal z postele.

Jeho aura nebyla taková jako bývala vždy. Nebyla tak světlá a přátelská. Byla zastrašující a temná.

Podržela jsem si vlasy v ruce, zatímco Hanbin pomalu rozepínal mé šaty.

"Y/N, vím, že jsi lhala." Zašeptal mi Hanbin do ucha předtím než mi věnoval polibek na moje odhalené rameno.

"Vím, že jsi byla s ním a veř mi, že tohle bude mít důsledky, má drahá."