Pozor na to, co si přeješ

Úchyly si sem taháš?!

Tato kapitolka je (po téměř dvou měsících neaktivity, ehm... 😅) věnována ZelenyBlesk, který dnes slaví narozeniny 😁
Zlato, ačkoliv už část téhle kapitolky znáš, tak doufám, že si ten dopsaný zbytek užiješ mininálně stejně, jako sis užil dnešní den 😄🖤
Snad ti alespoň trochu zkrátí čekání na zítřek 😉

Dívka ztuhla a chvíli jen nehnutě zírala na svou sestru, jako by před očima neměla jednoho z členů své rodiny, ale nějaký přízrak. Než se vůbec stihla vzpamatovat z prvotního šoku a dostat ze sebe něco jistě velmi inteligentního, Helen dvakrát přešlápla na místě a pak se kolem ní s větou ,No snad mě hodláš pustit dovnitř?' prosmýkla a zamířila ke stále ještě otevřeným vchodovým dveřím.
Týna za ní rychle zabouchla branku a pak vynaložila veškeré své úsilí na to, aby svého mladšího sourozence předběhla a mohla mu zabránit roztaženými pažemi ve vstupu dovnitř podobně, jako to předtím udělala u Grella.
Tahle rychlá akce měla za následek to, že se její sestra zarazila na místě a chvilku se na ni jen dívala s povytaženým obočím, nejspíš uvažujíc o tom, jestli je ten tvor stojící před ní psychicky v pořádku - a to neměla ani ponětí o zmatených myšlenkách typu ,co si sakra počnu' a ,všechno je v prdeli', které se Týně momentálně honily hlavou.

,,Můžeš mě laskavě pustit do toho baráku?" obořila se na ni už poměrně netrpělivě a snad by ji i odstrčila stranou, kdyby se v tu chvíli za dívkou neozval skřípavý zvuk otevíraných dveří. Trochu se nahrbila a zatnula zuby v očekávání toho, co se stane v následujících vteřinách, poněvadž jí bylo jasné, že těmi dveřmi do chodby rozhodně neprošel jen její stále štěkající černý pudl. Tuto domněnku jí vzápětí potvrdily nejen sotva slyšitelné šouravé kroky, které se k ní blížily zezadu, ale i skutečnost, že Helen obrátila pozornost kamsi za její záda a mírně vytřeštila oči.
,,Ale ale... kohopak to tu máme?" ozvalo se za ní lehce pobaveně a ona se ani nemusela otáčet, aby zjistila, že jde samozřejmě o Hrobaře a že ho má nalepeného těsně za zády. Téměř neslyšně zamumlala tichou nadávku a pak zvedla oči zase ke své mladší sestře, která už v obličeji stihla o pár odstínů zblednout. Její slovní reakce na sebe taky nenechala dlouho čekat.

,,Co to má sakra znamenat?! Z jaký škarpy jsi tohle podivný individum vytáhla, můžeš mi to říct? Co to má na sobě za šílený hadry, ve kterých by mohl jít leda tak strašit na hřbitov? Nechám tě tu sotva pár hodin samotnou a ty už si sem taháš nějakýho úchyla?!"
Slova se z ní sypala jedno za druhým a dívka před tím náporem radši o pár kroků ustoupila, přičemž ale šedovlasého shinigamiho stále držela za sebou, aby ho náhodou nenapadlo se za tu litanii urážek na jejího mladšího sourozence rovnou vrhnout a těmi ostrými nehty ho lehce polechtat na krku.
V tu chvíli už se ve dveřích vedoucích z chodby do jídelny objevila i poněkud rozcuchaná hlava Ronalda Knoxe, kterého z jeho útočiště na gauči u televize vylákal ten nečekaný hukot. Sotvaco Helen zachytila jeho zmatený pohled, na chvíli se zarazila a pak se zčásti nevěřícně a zčásti nasupeně podívala na svou sestru, která se v současné chvíli mermomocí snažila splynout s šedovláskovým černým hábitem.
,,Takže těch úchylů je tu víc," konstatovala si víceméně pro sebe a pak se kolem těch dvou protáhla tak rychle, že ani Týna a ani Hrobař neměli vůbec čas pokusit se jí v tom nějak zabránit.

,,Počkej... kam jdeš?" zavolala celkem bezradná dívka na svého sourozence, který začal brát schody po dvou a velmi rychle tak nabral směr do prvního patra jejich domu. Helen bez jediného ohlédnutí nebo byť jen slova na vysvětlenou pokračovala dál, dokud nedorazila až úplně nahoru a tam se chodbou nedostala ke dveřím svého pokoje, kupodivu zavřeným. Zamračila se, vzala za kliku a stiskla ji. Když včera odcházela a nechávala celý dům na starost Týně, tak si v tom spěchu v pokoji zapomněla nabíječku ke svému telefonu, což je - jak je známo - věc, bez které telefon v plném provozu přežije jen pár hodin. Kdyby ji tak nutně nepotřebovala, otočí se hned na prahu a okamžitě odsud vypadne, jenže její kamarádka měla k dispozici akorát nabíječky se špatným konektorem a její mobil už pomalu mlel z posledního. Zatlačila na dveře, udělala krok dovnitř... a zůstala v šoku zírat na divného pána s brýlemi, který byl nasoukaný do obleku a s velice soustředěným výrazem ve tváři a nosem zabořeným v nějaké knize okupoval její postel.