Duše Nemetonu

Epilog

Dřevorubci řezali strom na kousky, aniž by věděli, co se stalo.
„Je konec.“ Řekl jsem. „Doufal jsem, že když odejdu, odejdu s vámi. Vím, ale, že byste chtěli, abych žil dál a tak budu. K vaší památce.“
Stál jsem před řadou čerstvých hrobů, ve kterých byli uloženi k poslednímu odpočinku mí přátelé. Má rodina.
Už jsem byl na odchodu, když se mi zdálo, jako bych uslyšel dětský smích. Smích hocha, se kterým jsem vyrostl. Otočil jsem se za tím zvukem a můj pohled padl k lesu. K místu, kde to všechno začalo a všechno skončilo.
A tam, před prvním stromem, jsem uviděl malého hnědovlasého chlapce, se zářivě zelenýma očima, který se díval přímo na mě. Pozvedl ruku a natáhl ji ke mně. V malé dlaničce se mu skvěl bílý kvítek lilie.
„Odpouštím ti.“ Zašeptal jsem.
Mé slzy smáčely půdu přede mnou. „Odpouštím ti, Stilesi.“
Hoch se na mě usmál a zmizel.
Věděl jsem, že se už nevrátí. Že i on konečně došel klidu. Po staletích boje o les. Staletích útrap.
Vzduchem se nesl dětský smích a vánek ke mně donesl osamocený lístek. Věděl jsem, že patří Tomu stromu. A já věděl, že konečně odešla.
Toho dne odešla Duše Nemetonu...

Konec.