Duše Nemetonu

Rána

Někdo zaklepal na dveře. Zděšeně jsem nadskočil. Kdo to mohl být, v tohle dobu? Všiml jsem si, že Deaton vzal do ruky jehlu se sedativem. Zřejmě nikoho neočekával. Rozzářil jsem své oči. Byl jsem připraven k boji. Deaton otevřel dveře.
„Je tu Scott?" Ozval se slabý hlas.
Ten hlas jsem znal moc dobře. Proč byl teď venku?
Šel jsem ke dveřím. Deaton zatím pustil příchozí osobu dovnitř.
„Stilesi, co jsi dělal v tomto počasí venku? Jsi blázen?" Ptal jsem se.
Měl jsem o svého nejlepšího přítele strach. Přece jenom byl jediný člověk v mé smečce.
Koutkem oka jsem se všiml Deatonova podezíravého pohledu.
„Scotte? Mohl bys udělat pár kroků zpět?" Zeptal se.
Co se dělo?
Stilesův pohled se stočil k němu. Deaton trhl nějakou šňůrkou. Ze stropu přímo nad Stilesem se spustila dolů sprška něčeho černého. Muselo jít o jasan horský. Kolem něj se na zemi utvořil kruh.
„Stilesi, nechci tě z ničeho podezírat." Řekl Deaton a přešel ke mně. „Ale něco mi říká, že nejsi Stiles, kterého známe."
„Co tím myslíš?" Zeptal jsem se tiše.
„Koukni na jeho levý bok. Ta rána musela být mnohem větší a říkal jsi mi, že ses s ním viděl před pár hodinami.." Řekl Deaton.
Podíval jsem se tam, kam říkal. Stilesovo oblečení tam bylo roztržené a dírou byla vidět rána, kterou mu nepochybně způsobily vlkodlačí drápy. Jenže byla téměř zahojená, což vzhledem k tomu, že byl člověk..
„To není možné.." Řekl jsem a podíval se do očí svého přítele.
Ze stropu se snesla trocha jasanu a slétla mu přímo do obličeje. Začal kašlat a jeho oči se změnily. Pootevřel jsem pusu. Dívaly se na mě zářivě zelené oči.
„Ty nejsi člověk, že?" Řekl tiše Deaton.
Stiles se rozmáchl a udeřil rukou do bariéry. Zazářila a otřásla se.
„Scotte, ta bariéra nevydrží dlouho.." Řekl tiše Deaton.
„Co je zač?" Zeptal jsem se.
„To kdybych věděl.." Řekl tiše Deaton a vzal do ruky lahvičku s nějakým práškem. Pokud jsem si dobře vzpomínal, bylo to sedativum pro psy. Myslel si, že tím uzemní Stilese, který očividně byl nadpřirozenou bytostí?
„Nebyla by kanima účinnější?" Zeptal jsem se.
Stiles znovu udeřil do bariéry. Uviděl jsem malou prasklinku, která se na ní vytvořila. Něco mumlal v jazyce, kterému jsem nerozuměl.
„Říká, že ho nemůžeme zastavit. Že ho nikdo nemůže zastavit. Dokud nebude popel nesen větrem.." Řekl Deaton.
„Ten jazyk.." Zašeptal jsem.
„Mluví keltsky, i když si nevzpomínám, že by mi kdy řekl, že se to učí." Řekl.
Keltsky? Stiles neuměl keltsky. Co s ním bylo?
„Scotte, budu potřebovat, abys ho chytil a pevně držel." Řekl Deaton.
Přikývl jsem. Byl jsem připraven pomoci svému příteli.
Další rána. Bariéra se rozpadla. Zařval jsem a vrhl se po něm. Těsně před tím, než jsem však dosáhl na jeho ruku, mě nějaká neviditelná síla odhodila zpět. Praštil jsem se do hlavy o operační stůl. Mrknul jsem. Během té vteřiny jsem před sebou znovu viděl stín toho stromu - Nemetonu. Nedával jsem tomu však nějak velký význam.
Deaton se vrhnul vpřed. Jeho tělo však prolétlo tím Stilesovým, jako by tam vůbec nestal.
„Nic není, jak se zdá.."
Zelené oči se zabodly přímo do mě. Přejel mi mráz po zádech. Tohle nebyl Stiles. Mrknul jsem a zalapal po dechu. Byl pryč.
„Musíme ho najít.." Řekl Deaton, když se zvedal ze země. „A to co nejdřív."
„Co se mu stalo?" Zeptal jsem se.
„Nevím." Odpověděl Deaton. „Každopádně, mám tušení, kam míří. Musíme jít. Hned."
Neptal jsem se a následoval ho do bouřlivé noci. Nejdřív jsem si myslel, že by mohlo jít o návrat Nogicune. Zmínil jsem to Deatonovi.
„Ne." Zavrtěl šéf hlavou. „Tohle bude něco horšího.. Mnohem horšího..."