Duše Nemetonu

Na čí straně stojíš?

Utíkal jsem k lesu. Zavolal jsem si všechny, co jsem mohl. Allison, Argenta, Lydiu, naši novou spolužačku Kiru, dvojčata, která se ke mně záhadně přidala, Isaaca, který jim nevěřil, dokonce i Dereka a Petera.
Ostatní běželi za mnou. Allison měla s sebou pušku. To byl trochu nezvyk, oproti jejímu původnímu luku, ale musel jsem uznat, že pro náš cíl se víc hodila puška.
Snažil jsem se ho najít dle pachu. Cítil jsem ho. Najednou proti nám vylétly ze země kořeny. Rozprchli jsme se do všech stran. Myslel jsem si, že je to on. Překvapilo mě však, když někdo přistál na zemi vedle mě a dupl nohou, načež ze země vylétly další kořeny a začaly ničit ty, které na nás zaútočily.
Ten pach jsem znal. Byl to on.
„Stilesi?“ Zasyčel jsem.
„Vypadněte odsud!“ Zařval a jeho zelené oči mě probodly zlostným pohledem.
Allison na něj namířila pušku. Naznačil jsem jí, ať nestřílí.
Stiles se prudce otočil a mávl rukou. Kolem nás se začal tvořit okruh větví a kořenů, do kterých vytrvale narážely další.
„Scotte?!“ Vykřikla nejistě Allison.
„Je tu další..“ Zašeptal jsem.
Stiles zasyčel. „Nepodceňuj mě..“
Věděl jsem, že ta slova nepatří nám, ale něčemu, co nevidíme. Kousl se do rtu. To dělal jenom, když byl nervózní. Co se tu dělo?
„Můžeš nám vysvětlit, co se děje?“ Zeptal jsem se.
„Ne.“
Jednoduchá, krátká odpověď, která mnou projela, jako čepel nože máslem. Zamrazilo mě. Proč nás zachraňoval?
„Protože nechci, aby vás zabil někdo jiný..“ Řekl a jeho oči se zabodly do těch mých.
„Cože? Ty umíš -“
„Umím. A zavři hubu.“ Řekl a odvrátil se ode mě.
To nebylo hezké.
„Na čí straně stojíš?“ Zeptala se Allison.
„Na ničí.“ Odpověděl. „A ty buď zticha taky.“
Zamračila se. Věděl jsem, že Nemeton udělal ze Stilese psychopata. Trochu jsem byl rád, že je na naší straně, i když bych velmi rád viděl to, před čím nás chránil.
„Dej mi chvilku.. Uvidíš..“ Řekl on.
Zvenčí se ozval uši drásající křik a zvuk praskání kostí a trhání masa. Na Stilesově tváři se usadil spokojený úsměv a jeho oči zářily víc, než předtím. Naskočila mi husí kůže. On si to užíval.. Užíval si zabíjení jiných. To se mi nelíbilo.
„Zvykej si.“ Řekl.
Kořeny a větve se začaly rozestupovat. Viděl jsem, že jsou z druhé strany karmínově rudé. Zalapal jsem po dechu, když jsem uviděl scénu před sebou. Stromy ostříkané krví a všude kolem kusy těla. Rozervané na cáry. Byla to žena, tím jsem si byl jistý.
„Takhle to končí pokaždé.. V každé bitvě dvou Duší stromu.. Pokud teda té Duši nevyrveš její duši. Málem jsem umřel.. Šlo jich po mně deset najednou..“ Řekl tiše.
V jeho očích nebylo nic. Totální prázdnota.
„Co se s nimi stalo?“ Zeptala se Allison.
„Jsou pryč..“ Řekl a podíval se na ni těma očima, co mi naháněly hrůzu. „Všichni.. Do jednoho..“
„Allison..“ Zašeptal jsem. „Střílej..“
Stiles se otočil ke mně a naklonil hlavu na stranu. Polkl jsem. Nějaký hlásek ve mně mi říkal, že tohle je můj konec..