Začátek války lesa

141 22 6
                                    

Otevřel sejf a vytáhl z něj tesák s vyrytou triskelou. přívěšek. Peter si všiml, jak si ho prohlížím.
„Už v okamžiku, kdy se ke mně vrátil zpátky, jsem z něj cítil velmi mocnou sílu. Netušil jsem, že by v tom mohla být částečně zapečetěna Duše Nemetonu.“ Řekl on a skryl jej do kapsy kabátu, který si následně oblékl. „Ale jestli tě pro to poslaly Duše stromů.. Bude to tak. Každopádně.. Nemůžeme mrhat časem. Pokud je vesnice vzhůru, budou chtít využít toho, že on není. Budou se pokoušet zničit všechny strážce a dostat se k němu, aby ho mohli zabít. Pojďme.“
„Nikdy bych si nemyslel, že se o něco takového budeš starat.“ Řekl jsem.
„Ty pako. Tady jde i o nás.“ Zavrčel.
Měl pravdu. Šlo i o nás. A sám Stiles měl strach. Proto ten útok na nás. Nebyl v plné síle. Děsilo ho to.
Šel jsem s ním.
„Jak, ale najdeme Nemeton? Je chráněný kouzlem.“ Řekl jsem.
Věděli jsme, že je chráněný. Z nějakého záhadného důvodu jsem si nepamatoval jeho polohu. Bylo to zvláštní. Jako by někdo nechtěl, abych si na to vzpomínal.
„Jednoduše.“ Řekl Peter a vytáhl přívěšek ven. Začal modře zářit a vznesl se do vzduchu.
„Špička tesáku ukazuje směr ke svému majiteli. Je to něco jako kompas.“ Řekl Peter.
To bylo zajímavé. Tak trochu mě to nutilo přemýšlet nad tím, co se stane, až mu ho vrátíme.
V tom jsem si vzpomněl na to, že ta Duše stromu, se kterou jsem mluvil říkala, že pozná, že jsme přišli do lesa a přijde. Kde byla?
„Jsem přímo tady.“ Ozvalo se za mnou.
Nadskočil jsem a otočil se.
„O můj..“ Zasyčel Peter. „Kdo jsi?“
„To je Aleesha. Strážce Duše Nemetonu. Stilesova strážkyně.“ Řekl jsem.
Byla celá od krve a měla spoustu zranění.
„Začali už...?“ Zeptal jsem se.
Věděla, co myslím. Ptal jsem se, jestli vesnice podnikla už svůj první tah. Jestli začali válku lesa.
Přikývla.
„A Stiles?“ Zeptal jsem se.
„Použili nějaké kouzlo. Zničili jeho iluzi. Nemůže nám pomoct. Ne dokud se neprobere.“ Řekla Aleesha.
„Kde konkrétně je?“ Zeptal jsem se.
Chytila mě za ruku, rozhlédla se, aby se ujistila, že nás nikdo nesleduje a dala se do běhu. Běželi jsme s ní. Brzy jsem si všiml záhadných stínů v oblasti před námi. Proběhli jsme nimi. Bylo to jako projít vodní stěnou. Les zde byl krásnější, barevnější. Prosluněný. Živý.
„Páni.“ Řekl Peter.
„Stiles se snaží udržet les v chodu, ale jeho energie není nekonečná. Pokud dojde, zmizí ochranná bariéra a zmizí i tohle. Brzo bude všechno zničeno válkou.“ Řekla Aleesha.
Najednou prudce zastavila, což donutilo zastavit i nás. Před námi byl monumentální pařez, na kterém pomalu vyrůstaly nové větvičky. A před ním stálo několik postav v kápi. Viděl jsem, jak Aleesha sáhla po tenkém meči, který měla u boku.
„Jsou to..?“ Řekl jsem tiše.
„Vesničané.“ Řekla ona zděšeně. „Ta bariéra je měla zadržet. Nevím, jak se sem dostali.“
„Co chceš dělat?“ Zeptal se Peter.
„Jedinou věc, kterou můžeme.“ Řekla ona a tasila.
Mé oči zrudly. Měla pravdu. Museli jsme se dostat ke Stilesovi. A jedinou možností, jak to udělat, bylo se k němu probojovat.

Duše Nemetonu Where stories live. Discover now