Duše Nemetonu

Nemůžeš mě zabít!!

„Duše Nemetonu, hm?“ Řekla Noshiko.
Naznačila mi, abych se přesunul ke stromu. Pomalu jsem tam tedy šel.
„Neříkej mi, že jsi to nepoznala.“ Řekl on.
Opatrně jsem vytáhl sekeru z obalu. A chystal se k rozmachu.
„Vážně si myslíš, že ti to párátko proti mně pomůže?“ Zeptal se.
„Nikdy nevíš, dokud to nezkusíš.“ Řekla ona.
Stiles se rozesmál a natáhl ruku před sebe za účelem vyslání magie. V tom okamžiku jsem poprvé zatnul sekeru do stromu. Jasně jsem ho slyšel vykřiknout bolestí. Chytil se za bok a když jsem se ohlédl.. Propalovaly mě dvě zelené oči.
„Bastarde!“ Zakřičel.
Chystal jsem se k dalšímu rozmachu, když v tom se přede mnou objevila Aleesha. V ruce držela meč a chystala se po mně seknout.
Někdo ji však popadl za ruku a odhodil stranou.
„Pokračuj!“ Vyzval mě Peter, který se pustil do křížku s jednou ze strážkyň. Kira se přidala ke své matce a pokoušela se rozptýlit Duši Nemetonu. Peter, Derek a ostatní se ode mě snažili držet strážce. Zdálo se, že jsem byl jediný, kdo zbyl na kácení toho obřího stromu. Znovu jsem se rozmáchl. Nutilo mě to přemýšlet nad tím, jestli i tehdy měli dřevorubci tak dobře rozplánovaný útok a obranu. Zřejmě celkem jo, jen nějak nedomysleli to, že musí zničit i jeho tělo. Tudíž ho nezabili, ale jen uspali. Kousky skládačky do sebe perfektně zapadaly.
„Isaacu!“ Zakřičela Lydia.
Naskočila mi husí kůže. Tohle nebyl její normální křik. Tohle byl křik banshee. Přesně v tom okamžiku jsem viděl, jak moje beta padá k zemi. Zabita strážcem, kterého v tomtéž okamžiku sejmula kulka Argenta.
Derek ke mně přiskočil a vystřídal mě. Zapojil jsem se tedy do boje. Sekera byla ostrá. Sekala po velkých kusech. Muselo jít o magii, kterou byla vybavena. Další křik Lydie. Vhrkly mi slzy do očí. Peter padl. Rozerván na kusy Strážci. Přiskočil jsem ke Kiře a Noshiko, které zaměstnávaly Stilese. V boji byl překvapivě obratný. Peter se prohodil s Argentem. V tom okamžiku se stalo něco, co jsem nečekal.
Stiles zachytil Kiřinu katanu a zlomil čepel vejpůl. Kira vyvolala blesk, který srazil Stilese na zem. Slábl. Stejně jako slábl strom. Lydia se vplížila za něj a spustila křik. Trhalo mi to uši. On se však jen usmál a dal jí pořádnou facku. Tak silnou, že ji odhodila na blízký strom a omráčila. Jeden ze Strážců pozvedl ruku a její tělo obalily kořeny a vyzvedly jej do vzduchu. Prohodil jsem se s Derekem, který se předtím vyměnil se zraněným Argentem. Chystal jsem se seknout do stromu, když v tom okamžiku...
Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Kořeny samotného Nemetonu se obalily kolem rukou, nohou a krku Allison a rozervaly ji na kusy přímo přede mnou. Její krev se rozstříkla všude kolem. Většina dopadla na mě a na Nemeton. Nebyl jsem schopný slova. Nebyl jsem schopný pohybu. Rozřásl jsem se. Zabil... On ji zabil.. Jako by to nic nebylo.. Rozerval ji jako hadrovou panenku.. Rozerval Allison..
„Scotte!“ Zakřičel Derek a já se probral z toho transu právě včas, abych uskočil před kořeny, které se mě pokoušely zabít stejně, jako mou přítelkyni. Viděl jsem, jak se ty kolem Lydie utahovaly čím dál víc. Chtěl ji rozmáčknout jako hmyz. Začaly mi téct slzy po tváři. Tohle nebyl Stiles. Tohle bylo monstrum. Monstrum, které nás chtělo zabít. Musel umřít.
Půl kmene bylo rozseknuto. Tři oběti zemřely. Zdálo se však, že pro něj to nebylo dost. Ne tentokrát.
Derek mě vystřídal, i když věděl, co riskuje. Aleesha padla. Padli už všichni Strážci. Teď jsme to byli jen já, on, Argent, Kira a její matka a Stiles. Uslyšel jsem křupnutí a uviděl, jak Lydiino tělo ochablo. Zlomil jí vaz. Tady už vážně nebylo co zachraňovat.
Sekl jsem po něm drápy. Prostě se vyhnul. Jeho oči se na mě zadívaly prázdným pohledem.
„Je to hrozný pocit, že? Přijít o všechno.“ Řekl najednou.
Každé jeho slovo bylo jako nůž, který zabodl do mého srdce.
„Vidět, jak ti vraždí přátele. Jak ti ničí rodinu přímo před tvýma očima.“ Řekl on. „Víš, Scotte, přesně tak to bylo, když vykáceli naše stromy. Když pálili naše těla. A já je slyšel. Já je všechny slyšel křičet. Prosit. A oni nás prostě zabíjeli. Proto chceme pomstu.“
„Scotte!“ Zakřičel Derek a hodil mi sekeru.
Přesně v okamžiku, kdy i jej dostaly kořeny. Stiles se natáhl k Noshiko a zlomil jí vaz. Přesně v tom okamžiku jsem uštědřil poslední ránu tomu proklatému stromu.
„To není možné..“ Řekl on, když viděl, jak strom padá k zemi.
Zavrčel jsem a otočil se k němu. Teď už zbývala jen jedna část.
„Nemůžeš mě zabít!“ Zakřičel.
Přesunul jsem se k němu a než stačil cokoliv udělat, zatnul jsem sekeru do jeho hrudi. Zelené oči se setkaly s těmi mými a jeho krvavá ruka se natáhla k mé tváři ve snaze najít u mě pomoc. Se slzami v očích jsem udělal krom zpátky a nechal jeho tělo dopadnout na zem. Přesně v tom okamžiku dopadl na zem také Nemeton. Padl jsem na kolena a začal jsem brečet. Vyhráli jsme? Zachránili město? Možná, že ano, ale i tak nás to stálo příliš vysokou cenu.
A tím to všechno skončilo. Když si mé přátele vzala Duše Nemetonu...