Duše Nemetonu

Připravte se! Smečka se vydává do lesa.

Zavolal jsem ostatní. Šli všichni - Allison, její otec, Isaac, dvojčata, Kira - která tu byla proti vůli své matky, Lydia, dokonce se přidali i Haleovi. I tak jsem si, ale nebyl jistý, zda to bude stačit. Stále jsem musel myslet na to, že nebudeme stát jen proti Stilesovi. Byli tu Strážci. Byla tu vesnice. Měli jsme spoustu nepřátel. A silově to bylo jako by šel mravenec proti buldozeru. Neměli jsme absolutně žádnou šanci. Myslel jsem si, že je to sebevražda. Ostatní mě, ale přesvědčovali o tom, že to nemusí nutně být pravda. Stál jsem u vstupu do lesa. Allison se objevila vedle mě s lukem v ruce.
„Víš, že tohle je naprosto šílené, že jo?“ Zeptala se.
Podíval jsem se na ni. „Musíme získat Stilese zpátky.“
Jo. Bylo to šílené. On nás chtěl zabít. Vesnice nás chtěla zabít. A my ho chtěli zachránit. Bylo to na hlavu. Zleva se ozvalo cvaknutí pistole - Chris Argent.
„Jdeme na to.“ Řekl.
Přikývl jsem a udělal první krok do potemělých hlubin lesa. Lydia zděšeně přejížděla pohledem ze strany na stranu. Než jsme sem přišli řekla mi, že měla vizi. Že nás viděla umřít. Všechny! Dokonce i Noshiko, která tu s námi ani nebyla, jelikož jsem ji přesvědčil o tom, že to není bezpečné. A řekla, že viděla sekeru hořet. Nebyl jsem si jistý, jak je to možné. Byla z kovu. Nemohla přece hořet. Ale i tak to viděla.
Blížili jsme se ke stromu. Cítil jsem to. Celé místo obklopovala zvláštní energie. Prošli jsme bariérou. Teď jsem velmi dobře viděl, jak se za námi uzavřela.
„Ne.“ Vyhrkl jsem.
Prudce jsem se otočil a vrazil do ní. Nepustilo mě to na druhou stranu. On to věděl. Věděl, že jsme tady.
„Dokáže někdo z vás cítit přítomnost vesničanů?“ Zeptal jsem se.
„Každá kitsune to dokáže.“ Ozvalo se vedle mě.
Švihl jsem pohledem k osobě, která promluvila. „Co tu děláte?“
Byla to Kiřina matka. Noshiko Yukimura.
„Chceš zachránit svého přítele? Dovol mi si s ním promluvit. Chceš ho zabít? Dokážu ho rozptýlit na dost dlouho.“ Řekla a vytáhla katanu.
„Mami, ty se s ním znáš?“ Zeptala se Kira.
„Víc, jak sto let, drahá.“ Odpověděla Noshiko.
„To jsi myslela tím, že odvedeš jeho pozornost?“ Zeptal jsem se.
Přikývla.
„No nejdřív musíme, ale toho budižkničemu najít.“ Zabručel Peter.
„Být tebou, tak si dávám pozor na to, co říkám, vlče. Jelikož on už ví, kde přesně jsme.“ Řekla Noshiko a pevně sevřela katanu.
Pomalu se otočila. „Nevím, jestli je to pro tuto situaci vhodné, když ses otočil proti nám, ale.. Tak nějak tě ráda vidím.“
„Noshiko.“ Ozval se za námi známý hlas.
Polilo mě horko. Pomalu jsem se otočil. Můj pohled se setkal se zářivě zelenýma očima, které mě pozorovaly od stromu, který byl od nás trošku vzdálený. V ruce osoby, již ty oči patřily, byla zvláštní dřevěná čepel, která vypadala jako  nejsmrtelnější nástroj, který jsem kdy viděl. A z její špičky odkapávala černá krev, která rozhodně nepatřila jejímu majiteli.
Polkl jsem. „Do řiti..“