Domácí meta J.M.

14.

Byla jsem vzhůru snad celou noc. Přetáčela jsem se z jednoho boku na druhý, poslouchala tiché bubnování deště do oken a přemyslela nad svým životem. Byla jsem neustále naštvaná a smutná zároveň. Bolelo mě na hrudi z pomyšlení na ta krutá slova. Akorát mě zradil a urážel stejně, jako to dělali všichni ostatní. Měla jsem toho všeho už plný zuby. Zvedla jsem se z postele, šouravým krokem došla ke skříni a z ní vyndala Jonahovu mikinu. Přetáhla jsem si jí přes hlavu, spadla do postele, do nosu nasála jeho příjemnou vůni a konečně usnula.
 
Druhý den ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Oči jsem nedokázala skoro otevřít, vlasy byly rozcuchaný a celé tělo bylo neuvěřitelně těžké jako by bylo z olova. Trvalo mi snad celou věčnost, než jsem se dostala z postele do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se zděsila. Tohle už nejspíš nerozčešu.
Venku stále pršelo a tak jsem čekala na Daniela pod střechou terasy. Když se jeho zelené auto objevilo před naším domem, okamžitě jsem se k němu rozběhla. Celý trávník byl jedna velká louže a než jsem doběhla do auta, měla jsem úplně mokrý boty. Zavřela jsem za sebou rychle dveře. Daniel zařadil rychlost a přiměl auto opustit naší ulici.

„Pořád jsi na něj naštvaná?“ Zeptal se po minutě ticha, kterou narušovalo bubnování dešťových kapek do skla. V jeho pohledu jsem zahlédla něco jako soucit.

„Jo“ zamumlala jsem a podívala se ven z okna. Přejela jsem prsty po místech, kde se tvořily malé potůčky z vody. Chladné sklo mě studilo do bříšek prstů.

„Podle mě bys mu měla odpustit. Strašně se kvůli tobě trápí a mrzí ho, co udělal“ přemlouval mě. Obrátila jsem k němu pohled.

„Navedl tě, aby ses za něj přimluvil?“ Přimhouřila jsem podezíravě oči.

„Ne jenom chci, aby ses na něj přestala zlobit kvůli pár špatně zvoleným slovům“ krátce se na mě podíval, než se na křižovatce rozjel na zelenou. Snažil se mě přesvědčit. Zatnula jsem naštvaně ruce v pěst a vzdorovitě vystrčila bradu.

„Víš, co mi řekl? Že jsem vlastně úplná nicka v porovnání s ním. Že nevím jaký to je být oblíbená, protože on je bůh téhle zatracené školy“ rozčílila jsem se. Založila jsem si na hrudi ruce v obranném gestu.

„Tohle řekl?“ Ohromeně se na mě ohlédl.

„Ne tak doslova ale bylo to v tom smyslu“ snažila jsem se obhájit. Neměla jsem se jim nechat tak rozhodit.

„Hledáš v tom něco, co tam není. Je mu to skutečně líto, a kdybys viděla ten umučený výraz v jeho obličeji, určitě bys mu odpustila“ zatočil do ulice, která vedla k parkovišti.

„Nemůžu mu tak lehce odpustit“ odvrátila jsem od něj hlavu.

„Nemůžeš nebo nechceš?“ Zvedl zvědavě obočí.

„Co tím myslíš?“ Zamračila jsme se nechápavě.

„Co když mu nechceš odpustit, protože se bojíš, že by ses do něj mohla zamilovat“ upřel na mě své modré pronikavé oči.

„Ne, to je blbost“ zastavila jsem jeho myšlenku hned v zárodku. To se nikdy nestane.

„Nebo do něj zamilovaná už jsi“ pronesl naprosto vážně. Zastavilo se mi srdce. To je taky blbost. Poznala bych, kdybych byla do někoho zamilovaná, ne? Navíc Jonah není vůbec můj typ. A navíc ho nesnáším.

„Větší blbost jsem ještě nikdy v životě neslyšela“ vyprskla jsem smíchy. Nechápavě se na mě zamračil, když zaparkoval na svém obvyklém místě.

„Nemá cenu to popírat a ty to víš. Měla by sis konečně přiznat pravdu“ naposledy se na mě podíval, než vystoupil z auta.

„Ale já tu pravdu neznám“ prohrábla jsem si frustrovaně vlasy a vylezla zpět do pochmurného počasí. Jak je možný, že on toho ví víc než já?