13.

1.2K 35 2
                                    

Pane jo. Už je to rok co píšu tuhle povídku. To je neuvěřitelný. Nikdy bych nevěřila že tak dlouho u nějaký povídky zůstanu a že jí pak vůbec zveřejním. Jsem moc ráda že se vám i potom roce pořád líbí, že se k ní vracíte a že jsme se dostali přes 1K přečtení, což je vážně neuvěřitelný. Kdybyste mi před rokem řekli že zveřejním nějakou povídku a že bude mít takový úspěch, nejspíš bych se vám vysmála ale nakonec jsem ráda že jsem poslechla své kamarádky a přidala jsem jí sem. Doufám že se vám líbí pořád stejně a že se bude líbit i nadále. ♡☆
~

Ležela jsem na posteli s nohama opřenýma o zeď, vedle hlavy jsem měla položený telefon, na kterém jsem měla zapnutý mikrofon, aby mně Mell líp slyšela. „Doufám, že ti je aspoň hodně blbě“ zabručela jsme trochu podrážděně. Ranní rozhovor s rodiči nedopadl zrovna nejlíp.

„Je mi příšerně jestli tě to potěší“ odpověděla.

„Proč ses vůbec tak hrozně opila?“ Zajímala jsem se.

„Vždycky jsem si vybrala úkol a oni mi nařídili, abych vypila tři panáky na ex. Ze začátku to byla sranda, ale pak se všechno začínalo točit a bylo to strašně vtipný. Bože. Co jsem včera všechno dělala?“ Zaúpěla.

„Nechtěj vědět“ zavrtěla jsem hlavou, přestože mě nemohla vidět.

„Bylo to až tak zlý?“

„Než jsi stačila něco provést tak jsme tě odvezli domů“ uklidňovala jsem jí.

„Už nikdy nebudu pít“ znovu zaúpěla.

„To říkáš vždycky“ pousmála jsem se.

„Ale tentokrát to myslím vážně“ zněla vážně.

„To říkáš taky vždycky.“
 

***
 


Jonah seděl přede mnou na hodině angličtiny jako každé pondělí, ale tentokrát se na mě otočil s nadějí v očích. Sebral odvahu a zeptal se mě.
„Nechtěla bys po tréninku někam zajít? Třeba do kina?“

„Dnes nemůžu, promiň“ smutně jsem se usmála. V očích se mu odrazilo zklamání.

„Tak můžeme jít zítra nebo někdy jindy?“ Neztrácel naději.

„Nejdřív můžu jít ven až tak za dva týdny.“

„Jak to?“ Podivil se.

„Dostala jsem domácí vězení.“

„Jenom kvůli tomu že jsi přišla domů později?“

„Spíš kvůli tomu, že jsem jim předem neřekla, kam jdu“ pokrčila jsem rameny.

„Netušil jsem, že to bude takový malér. Promiň. Příště to vymyslíme líp aby…“ začal se omlouvat. Rychle jsem ho přerušila.

„Neomlouvej se. Není to tvoje chyba.“

„Jonahu, chcete nám říct něco k tématu?“ Zeptal se ho učitel, když byl ke mně otočený už moc dlouho.

„Ani moc ne ale děkuju za optání“ podíval se na něj a hrubě ho odbil. Zarazila jsem se. Takhle jsem ho ještě nikdy neslyšela mluvit s učitelem. Zamračila jsem se na něj, když se ke mně znovu otočil.

„Myslíš, že jsi tvrďák, když se chováš jako kretén?“ Otevřel pusu aby něco namítnul, ale zvedla jsem ruku a přerušila ho. Sklonila jsem se nad sešit a začala si zapisovat poznámky z výkladu. Dělalo mi velký problémy soustředit se na učení když mi myšlenky pořád ubíhaly k Jonahovi a k jeho nečekanému chování.
 
Znuděně jsem se podívala na hodiny v mobilu. Už jenom hodina do konce tréninku. Oddechla jsem si. Snažila jsem se to vzít trochu pozitivněji a donutila se k úsměvu. Mell nade mnou nechápavě kroutila hlavou, ale dál mi házela míčky přímo do rukavice. Zlepšovala se. Pochválila jsem ji a ona mě odměnila radostným objetím. Úsměv se mi ještě rozšířil.

Domácí meta J.M.Kde žijí příběhy. Začni objevovat