*햇빛 & sunshine*

22°/.

Takže tu teď sedíme, směřující po hlavní silnici kamkoliv se můj únosce rozhodne. Stále mi to bralo doslova všechna slova a ta myšlenka, že sedím teď v jeho autě, s ním, kdy on mě k tomu vlastnoručně donutil.. přišlo mi to prostě šílené. Nikdy by mě nic takového nenapadlo, ani v těch všech představách se to nikdy nedělo z jeho strany, vždy jsem to byl já, kdo poprvé zakročil. Realita je ale úplně jiná a já nedokázal zpracovat, že tu sedím a dívám se schválně z okénka, aby řidič neviděl můj výraz vyvedený z míry.

Jeli jsme sotva pět minut a má hlava se na chlup podobala zvonu, ve kterém se stále ozývala jeho poslední věta, odrážející se z jedné strany na druhou. Nemohl jsem si pomoci, ale z té nevědomosti jsem byl celý nesvůj, rozklepané ruce jsem se snažil uklidnit, očima stáčel ven z dveřního okénka a nedokázal se donutit pustit svůj spodní ret ze sevření zubů. 

Neznám ho, nevím ani, kam mě veze, a v podstatě může mít nějaké postranní úmysly, zatímco já si tu nad ním sním o pohádkách. Skvělé Hoseoku, sláva, že ti tyhle všechny věci došly tak brzy, bravo! Vysmál jsem se sám své hlouposti a s tímto se otočil pomalu na jediného člověka v mém okolí, který dosud upíral zrak na cestu, ale můj náhlý pohled mi i tak hned opětoval s menším povzbudivým úsměvem. To mě trochu uklidnilo, protože jeho zjev mi nepřišel ani trochu zlý, a vlastně se mi i tento náhlý výlet v hloubi duše zamlouval.

Už jsem ale nedokázal vydržet to ticho a táhnoucí se atmosféru mezi námi, a tak jsem zničehonic nadechl a chystal se vyhrknout první větu od nastartování motoru. No jak to tak ale vypadalo, nebyl jsem ten jediný, který měl takový plán. ,,Co si tím předtím myslel?" 

,,Takže se zajímáš o knihy?" vyřkl doslova ve stejnou chvíli, kdy jsem já svou otázku také vypustil z úst. V šoku jsem tedy rychle vymňoukl prosbu o zopakování otázky, kterou jsem zaslechl jen z části. Tím jsem tak jedině ale docílil jeho lehkého smíchu, po kterém jsem se necítil ani o trochu lépe. On ani na chvilku nepřemýšlel nad zopakováním jeho otázky a stále se dívající na cestu navázal na má slova: ,,Myslel čím?"

No a jelikož jsem se nechtěl trapně ptát znovu na jeho otázku, ze které jsem já zachytil bohužel jen slovo ,knihy', neměl jsem jinou možnost než pokračovat v tématu, který jsem zadal já sám. ,,Cos řekl předtím, že mi pomůžeš najít... romantiku?" zopakoval jsem jeho větu se zvědavostí.

,,Ah tohle," vydechl a zdálo se mi, že trochu pobaveně. ,,nebyl v tom žádný háček. Vím, že jsou věci vždy dokonale napsané v knihách a člověk pak nad realitou tolik nepřemýšlí, ale pravda je, ..." udělal si kraťoučkou přestávku a natáhl svou ruku mým směrem, kdy já ji krapet zděšeně sledoval a popravdě se trochu zastyděl, když jeho dlaň konečně položil na místo, a to na řadící páku. Mohl jsem cítit, jak mi zrudly snad i uši nad tím, co jsem si představoval a čekal, že udělá. ,,že realitě se nic nevyrovná." dokončil s lehkým pozvednutím koutků, jako kdyby byl spokojený sám se sebou.  Vlastně celá jeho existence vypadala, že si všechno tohle náramně užívá.

A já pořád nechytil niť a nadále jsem nevěděl, co tím myslel. Nemohl jsem odtrhnout oči z jeho ruky, lépe řečeno z předloktí, kde se hrdě ukazovalo několik žil. Nechal jsem ale jeho ruku rukou a vrátil se do děje. Nic se nevyrovná realitě? O tom bych se mohl hádat... Sám pro sebe jsem se zamračil a nakonec jsem to nechal, uklidňující se, že mě prostě někam vezme, nějak to oba přežijeme a snad se vrátím domů do večeře. 

Když o tom tak přemýšlím, čas mi ubíhal opět nehoráznou rychlostí, že jsem ani nevnímal, kdy vůbec jsem do knihovny přišel a jak dlouho tam pobyl. Na všechny své otázky jsem plánoval si odpovědět, chystající se vytáhnout svůj mobil ze zadní kapsy kalhot a následně se podívat na hodiny, když mi to ale nebylo dopřáno a hnědovlasý na mě začal znovu mluvit.