*햇빛 & sunshine*

19°/.

Jedna z mých oblíbených činností, kterou jsem dělával co nejčastěji jsem mohl ve dnech mého volna, byla návštěva knihovny. Čtení bylo něco jako můj útěk od reality, která nebyla vždy tak dobrá, jak bych si přál. Pamatuji si, že jsem tento zvyk měl už jako menší, třeba ve chvíli, kdy jsem se bál, chodíval jsem si sem přečíst horory, jen abych na svůj opravdový strach zapomněl. Stejně tak jsem četl knihy se smutným koncem, když jsem se neměl nejlépe, byl jsem poté sice ještě zkroušenější a může se zdát, že je to kravina, ale vážně to zabírá. 

Skoro automaticky jsem tak proto udělal i tehdy, když jsem hezouna v roušce zahlédl poprvé. Šel jsem sem a přečetl si jeden příběh, kde se dívka s chlapcem také potkali na naprosto nevídaném místě, a přestože jsem si myslel že to není možné, vyšlo jim to a oni oba se zamilovali.

A tak jsem právě teď neměl v plánu svůj zvyk porušit a hodlal si přečíst něco romantického, abych vypudil ze své hlavy to, co se včera stalo. Byl jsem asi i rád, že ti dva blbci nechtěli povědět, co se mi přihodilo. Bylo to podle mě totiž jen jednorázové a já už nebudu mít to štěstí, mluvit s ním. I kdyby, co by dělal tak obyčejný kluk s někým, jako je on? Ano, já vím, tato otázka zní přímo jako z nějakého romantického příběhu a vlastně i všechna ta nečekaná setkání jsou až moc častá a zvláštní, rozdíl je ale v tom, že tohle je opravdu můj život a ne pár řádků, vymyšlených na papíru.

Jednoduše jsem si přes tu noc utřídil myšlenky, nechávajíc si tu vzpomínku už jen jako hezkou historku, kterou možná někdy někde budu s úsměvem vyprávět. Můj plán zněl tedy tak, že dneska vplavu do příběhu někoho jiného a až dnešní den uplyne, nebudu vědět ani jak.

Lehce jsem pokýval hlavou, jako by na svůj vlastní souhlas, a zahnul do řady určené pro milostné romány, vybírajíc jednu s fialovým převázáním. Byla ve výšce mých očí, a tak jsem neměl problém s jejím vyndáním. Když jsem jí ale držel v ruce a vytáhl ji, z nějakého důvodu jsem se zadíval na druhou stranu poličky, kde někdo pro mé neštěstí stál. Nejspíše bych se tím jindy nijak nezabýval, teď jsem měl ale opravdu nějaké neštěstí a v tom muži rozpoznal mně dobře známou osobu. ,,Taehung?" vyjekl jsem nechtěně a vykulil oči, když se jeho pohled přemístil po mém promluvení mým směrem, dívajíc se mezi knížky a díky tomu i zpříma do mých očích. 

,,Hoseoku?" vyslovil překvapeně mé jméno, které si očividně pamatoval, mrkajíc u toho na ujištění a nechávajíc rty utvořit potěšený úšklebek. Zvedl u toho jeden koutek a druhý nechal volně, což jsem u něj viděl poprvé, jindy nenechával svůj obličej tak na obdiv. No způsobilo to to, že mé srdce v hrudním koši poskočilo a já nevěděl, jak jeho pozornosti a této trapné situaci uniknout, a tak jsem prostě udělal to první, co mi přišlo na mysl. Jako zbabělec jsem se co nejrychleji skrčil a sedl si na bobek, opírajíc se zády o knihovnu s knihou sevřenou na hrudi. 

Ano, vážně jsem si chvíli myslel, že toto bohatě stačí a on mě již nebude řešit. Vydýchával jsem se stejně, jako bych uběhl míli, a očima těkal všude přede mnou, vypadajíc nejspíš stejně jako po spatření ducha. Ostatně, všechny mé naděje na poklidný den byly rázem tu tam, ve stejný moment, kdy se zpoza rohu vynořil ten anděl, získávajíc si pozornost mých obřích očí. 

,,Hoseoku?" zopakoval, jako by se chtěl ujistit, zda jsem ho náhodou předtím neslyšel, a přišel přímo ke mně, kdy já se nepřestával válet na zemi. Nezmohl jsem se ani slova, kvůli prvotnímu šoku z jeho klidné reakce na mé neočekávané zjevení, na rozdíl od něj jsem totiž připomínal snad vše kromě čehokoliv klidného. Byl jsem vystrašený, můj jazyk byl jako svázaný několika uzly, a já jen těžce polykajíc na sucho, když jsem si všiml, jak dneska vypadá. Poněkud... pohodlně. Že by dneska zvolil méně elegantní a nedetailní oblečení?