Pozor na to, co si přeješ

Jedno pitomé přání

Blížila se třetí hodina ranní a nad jistou vesničkou, která byla vzdálená pár kilometrů od hlavního města Prahy, se rozpínala tma. Nebyla to však taková ta dusivá, neproniknutelná temnota, ve které jeden nevidí ani na krok. Na noční obloze nebyl vidět ani mráček a okolní temnotu tak prozařovaly tisíce malinkých světelných bodů, které tvořily nejrůznější seskupení a na tmavém podkladu tak vytvářely všelijaké obrazce. A na úplném kraji vesničky, na střeše jednoho z větších domků, seděla ve světle hvězd osamělá dívka. Nohy se jí volně klimbaly na zkosených taškách směřujících dolů, zadní část těla a ruce však měla bezpečně zapřené na rovném podkladu o rozloze zhruba dvou metrů čtverečních, který tvořil základ jejího stanoviště. Hlavu měla mírně zakloněnou a očima přejížděla noční oblohu, užívajíc si skutečnost, že je vzduch stále ještě trochu prohřátý z horkého letního dne a ona tak na sebe nemusí navlékat žádné další vrstvy oblečení, jako tomu bývalo v zimě.

Zhluboka se nadechla a spokojeně přimhouřila oči. Pamatovala si, že když byla o něco menší, tak se tmy neskutečně bála. S každým usínáním pravidelně zapínala lampičku a ostražitě kontrolovala tmu za oknem, u které se chvilkami zdálo, že se snad i pokouší procpat dovnitř. Celé ty roky neměla tušení, o co vlastně přichází - že pokud všechny zdroje světla v pokoji zhasne a chvíli počká, obloha nad ní ji odmění naprosto okouzlující podívanou. Ani se neobtěžovala natáhnout pro mobil ležící vedle ní, když jí právě hrající skladbu ve sluchátkách přerušil jeden ostrý, nepříjemný tón. Místo toho jen obrátila oči v sloup a poté se ohlédla za sebe, kde skrze otevřené okno mohla na zemi zahlédnout malou černou hromádku, která byla ve skutečnosti jejím psem.
,,Už si zase na pár vteřin vzpomněli, že existujeme, Vitya," pronesla polohlasně směrem ke střednímu pudlovi, jenž v reakci na její hlas mírně nadzvedl hlavu a upřel na ni tázavý pohled.

Ona sklouzla očima zase na noční oblohu a mobil nechala mobilem. Stejnak to byli zase jenom rodiče s nějakou další fotkou z oahských pláží a k tomu připojeným dotazem, jak se mají a jestli jde doma všechno dobře, v tom druhém případě by šlo o její mladší sestru, která už včera jejich společné ,hlídání baráku' jednoduše vzdala, sbalila si pět švestek a odešla k nějaké své kamarádce. Od ní by spíš čekala otázku, jestli vůbec ještě žije, vzhledem k těm vloupačkám, jakých bylo v posledním měsíci v jejich okolí hned několik. Rodiče však měli dovolenou zaplacenou předem a na poslední chvíli by ji rušili jen hodně těžko, navíc bylo třeba pohlídat i Vityu a ještě pár dalších zvířátek, která se v jejich domě nacházela. Kristýna sice nepočítala s tím, že to zbyde jen na ni, ale rozhodně si nehodlala nijak stěžovat. Alespoň tu nějakou chvíli bude klid.

Z jejích myšlenkových pochodů ji vytrhla malá, nenápadná světlá šmouha, která se jí mihla nad hlavou a pak se ztratila stejně rychle, jako se objevila. Dívka ani na vteřinu neváhala nad tím, co to asi mohlo být, místo toho zavřela oči, sklonila hlavu a tiše zamumlala své přání. Pak zase upřela pohled na zářící oblohu nad sebou a po chvíli, ve které snad ani nedýchala, narušilo okolní ticho její uchechtnutí.
,,U všech bohů, Týno, ty by ses fakt měla jít léčit," šeptla si pro sebe ani ne tak kvůli tomu, jak hloupé a dětinské přání z úst vypustila, ale spíš z důvodu, že si na malou chviličku dovolila uvěřit tomu, že by se jí něco takového mohlo vážně splnit.
Stát se milionářkou, proč ne. Vlastní auto, doživotní štěstí, vilu v Americe, nebo třeba kočku? To všechno znělo asi tak o sto procent reálněji a u takových věcí by možná byla ochotna doufat, že by se snad i mohly vyplnit, jenže tohle?

S trpkým úsměvem na rtech se nadzvedla, prohrábla si své dvoubarevné vlasy a otočila se směrem k oknu, chystajíc se zalézt zase dovnitř, když ji zničehonic zarazila rána jako z děla, která se jí ozvala za zády.
Prudce se otočila a když jí oči sjely dolů na zahradu, úplně pod ní povolily ruce a ona se málem zřítila ze střechy.
,,No to si děláš..."
Přímo uprostřed jejich zahrady totiž na trávníku postával vysoký, černovlasý démon, zmateně se rozhlížejíc na všechny strany. V náruči svíral svého mladého pána, který se zřejmě v době přenosu chystal ke spánku, jelikož měl na sobě navlečenou akorát bílou noční košili, která mu ještě k tomu byla příliš velká.
Vteřinu nato se ozvalo další hlasité PRÁSK a vzápětí bolestné vyjeknutí, když na střeše jejich zahradního domku přistáli dva smrťáci. Ten tmavovlasý, svírajíc v rukách zahradní nůžky s dlouhou násadou, přistál šikovně na nohou a ještě se mu podařilo udržet rovnováhu na mírně nakloněném povrchu střechy, zatímco blonďák, který předtím zřejmě na něčem seděl, dopadl na tašky z výšky zhruba půl metru a pěkně si přitom musel narazit kostrč.
,,To snad nemůže být pravda," posunul si brýle na nose starší shinigami, ,,věděl jsem, že když mi z oddělení poslali na pomoc tebe, tak se něco nevyhnutelně musí pokazit, ale že to dopadne až takhle?"

Skuhravou odpověď jeho podřízeného přerušila další dvojice ran následujících těsně po sobě. Při první se na dlážděném kraji do země zapuštěného bazénu, který dívka předchozí den už neměla sílu zakrýt, zjevila vysoká postava v červeném. Grell Sutcliff chvíli balancoval jen pár centimetrů od široké vodní plochy a snažil se najít ztracenou rovnováhu, pak rozhodil rukama a s jekotem se po zádech zřítil přímo do vody. To vyvolalo neovladatelný výbuch smíchu u Hrobaře, který se narozdíl od něj zhmotnil v relativním bezpečí na plotě a teď měl co dělat, aby se z toho betonového sloupu, na kterém seděl, nesvalil dolů.
,,Hej," křikl na zkoprnělou dívku Ronald Knox, který se mezitím stihl jakž takž vzpamatovat a ze svého stanoviště ji měl možnost zahlédnout jako jeden z prvních, ,,kde to sakra jsme a co seš zač?"