|NEW RULES|✔️Larry Stylinson✔️

chapter XXVI.

,,I fell in love with you the way you fall asleep: slowly, and then all at once."

ČERVEN, 29.

Louis'pov

Už to bylo přes dva dlouhé měsíce, co jsem tu musel tvrdnout v základně, ale především trpět až smutně špatnou stravu-když jsme zrovna neměli možnost najíst se někde jinde přes volné víkendy- , Simonův nechutný ksicht a vůbec všechno tady. Na tréninky jsem se ale i těšil, lidi mimo velení tu opravdu nebyli takové netykavky a navíc tu byli mí přátelé a Harry.

Přestože jsem si to nechtěl nikdy přiznat, začal jsem si na to všechno zvykat. Nebylo to nic extra- s výjimkou kudrnáče, samozřejmě, ale překousnutelné to bylo. Až jsem skoro zapomněl, proč nás tu vlastně drží. No, rychle mi to bylo zase připomenuto.

Jednou za námi přišel James Corden, zástupce velitele. Tvářil se strašně důležitě, ale obyčejné tričko, jenž zvýrazňovalo jeho už tak větší pupek, mu v tom moc nepomáhalo.

,,Vzhledem k tomu, že už jste prošli dostatečným výcvikem a naučili jste se vše potřebné, dle velitelova nařízení jste již připraveni bojovat."

,,A to znamená?"- prohodil Luke nezaujatě.

,,To znamená, milí zlatí...že už velice brzo vám půjde o kejhák." Nechutně slizce se usmál a i s tím jeho pupkem zase zmizel za dveřmi.

Jak jsem tak koukal po ostatních, některé to dost vyděsilo, někteří se s tím zdáli být vyrovnaní.
Teda jestli já jsem připravený...Když jsem to vzal z pola a z pola- Po těch nespočetně mnoho hodinách tréninku jsem zase nemohl říct, že se to na mě alespoň trochu nepodepsalo. Samozřejmě, žádný kulturista ani sportovec se ze mně nevyklubal, ale připadal jsem si silnější. Trochu. Moje bříško taky nabralo menších rozměrů, což mě nakonec vlastně i mile potěšilo.

Dál- V hodinách nauky o zbraních jsem se snažil vstřebat každé, každičké slovo, co nám říkali, přísahám! Už jsem měl hodně cvičných střeleb za sebou, dokonce mě i opustil ten strach, vzít to vůbec do ruky, ale člověka jsem tím opravdu ještě nezabíjel. Ne že bych o to snad stál.
Také už nás seznamovali s průběhem bitvy. Co přesně a kdy máme dělat, jak spolupracovat, na co se u soupeře zaměřit..
Připadalo mi, jakobychom se připravovali na velkolepou loutkovou šou. Byl jsem jen loutka, všichni jsme byli loutky, nemohli jsme si určit, co budeme dělat. Náš krutý scénář napsal režisér Simon, a nám nezbývalo nic jiného, než ho odehrát a doufat, že nám po představení neupadne třeba ruka nebo jiná část těla.

Proč si lidé i po tolika letech pořád myslí, že válkou něco vyřeší?

Už nebylo cesty zpět. No, ono vlastně ani na začátku nebylo cesty zpět. Celé to před tímhle tvořilo tu příjemnější část, ale teď už byla jen otázka času, kdy nás vystaví něčemu, co si nikdo z nás neuměl ani představit.

xx

V pondělí u večeře se v jídelně objevil velitel, což se normálně nedělo. My všichni, Bellumisti, už jsme ale stejně věděli, proč tu je.

,,Ehm." Odkašlal si a postavil se k výdejním okénkům, kde na něj bylo vidět ze všech stran.
,,Jak už vám můj zástupce před pár dny sdělil, jste dostatečně připravení na to, abyste konečně ukázali, co ve vás je. Nebo není.."
,,Co byste řekli na zítřek, hm? No, vlastně nemáte moc na výběr, co? Ano, nebo ano?"- zasmál se vlastnímu ,,vtipu". Zítra?!
Bylo mi z něj až špatně. Už od vždycky jsem měl od maminky naučené, ať se straním špatných lidí. Jo, od maminky.. Ale co jsem měl dělat teď?