|NEW RULES|✔️Larry Stylinson✔️

chapter XXXIX.

,,We are the Warriors"

Harry's pov

Právě jsme šli s Louim na středeční oběd. Nabídnul jsem mu rámě a zaklesnutí do sebe jsme se vydali rušnou chodbou do jídelny. Nebylo tu už co řešit. Do útoku zbývaly pouhé dvě hodiny a to bylo opravdu málo času na to, aby s námi Simon něco udělal. Očekávalo by se, že mě budou všechny ty pohledy znervózňovat, ale naopak. S mírným úsměvem a hrdostí v srdci i na tváři jsme se okamžitě stali středem pozornosti a já si ten moment plně užíval. Ať už to byly pohledy přející nebo zhnusené, já a Loui jsme nemohli být šťastnější. Už jsem nás dva viděl přicházet k oltáři na svatbě..
Vešli jsme do místnosti a pořád ruku v ruce usedli ke stolu. Samozřejmě, že jsem Louiho držel jen za tu zdravou ruku, tu zraněnou měl obvázanou a musel na ni být opatrný. Zachytil jsem Jamesův letmý pohled. Usmíval se. Co mě překvapilo bylo ale, že muž sedící po jeho boku, Bryan, se na nás díval obdobně. Do něj bych nikdy netipl, že zrovna jemu by náš vztah vykouzlil úsměv na tváři. Ale lidé tu nebyli takoví, jací se zdáli. Kupříkladu Simon byl ještě horší, než jsme mysleli.

Když jsem nám oběma došel pro jídlo a sedl si ke stolu k mému sluníčku, zeptalo se:
,,Harry, a....všichni už mají nějaký úkol. Co budu dělat já?"
Miloval jsem tu něžnost a slabost v jeho očích.
,,Ty? Ty máš na starosti ten..." Už jsem ho chtěl ujistit, že jeho úkol ve hře je taktéž důležitý, ale uvědomil jsem si, že na druhou stranu nechci, aby si připadal, že za to nese velkou odpovědnost.

,,Ty budeš spolu s pár dalšími hlídat chodbu a dávat povely." Přesto jsem v jeho očích zahlédl obavy. ,,V klidu. To zvládneš." Ujistil jsem ho a konejšivě mu přiložil paži na záda. ,,Jen buď opatrný na tu ruku, zlato."

Pustili jsme se v tichosti do jídla a já se ponořil do svých myšlenek. Divné a tak nově zvláštní na tom bylo, že tohle měl být můj poslední oběd tady. Poslední hodiny tady, než budeme volní. Všichni na mě spoléhali a já si v životě nepřipadal nervóznější. Co když se něco pokazí? Vždycky se může něco pokazit..Co pak? Potrestají nás a skejsneme tu do konce svých životů?

Z mých myšlenek mě vytrhl Louiho starostlivý dotek na mém stehně. ,,Vypadáš zamyšleně. Děje se něco?" Tolik se toho děje, Louisi... Položil jsem svou dlaň na jeho a pokusil se o přesvědčivý úsměv. ,,Ne...ne. Jen mám strach. Co když to nevyjde?" Zašeptal jsem smutně.

Lou se jen sladce usměje a dá mi uklidňující polibek na rty. ,,Vyjde. Já v to věřím. Dneska odsud padáme. Radši už začni přemýšlet, jestli si pořídíme kočičku mourovatou nebo zrzavou..."

xx

,,Nialle? Už je čas. A ještě než půjdeš, běž oznámit, že až bude po všem, je pro všechny připraven odvoz domů." A Niall se na můj povel rozběhl za převlečeným Chrisem, vyslat ho do akce. Respektive jen zaťukat na okýnko, ven jsme ještě nemohli.

Stísněně jsme se tlačili v našem pokoji, už s připravenými šroubováky a dalšími věcičkami, co by nám mohly pomoct, připraveni vyrazit do akce. Z toho část z nás, včetně Louiho, už byla nenápadně rozsetá po chodbách, aby hlídala všechno dění.

V místnosti bylo naprosté ticho, abychom byli neustále v pozoru a viděli i slyšeli, kdy dostaneme povel k další akci.
Do pár minut už na nás z chodby mávala jedna dívka. To znamenalo dvě věci- Simon už je u otevřené brány, kde mluví s ,,velitelem německé základny", vzduch je čistý a já s Mattem a dalšími třemi dívkami se můžeme vydat do velitelovi kanceláře.
Popadli jsme svoje pomůcky, kterými shodíme systém a všechny ostatní necháváme v místnosti za sebou. Běželi jsme rychle, nebylo času na loudání. Cestou ještě zahlédnu Louiho, jak naprosto perfektně plní svůj úkol, který jsem mu zadal a povzbudivě se na něj v běhu usměju. Jen se schovával za zdí a modrýma očkama skenoval chodbu, kdykoliv připraven hlásit nebezpečí.
A přesně, jak jsem čekal, ten debil Cowell si nechal do kanceláře otevřené dveře. Jako myšky jsme vklouzli dovnitř a přes kancelář se dostali až na místo, odkud se ovládaly úplně všechny systémy. Ještě jsem zkouknul, jestli nám na chodbě kryjou záda alespoň dva lidi a pak už jsme se vrhli na to. Matt usedl za počítače a téměř ve vteřině měl najité ovládání hlavní brány. Já už se chtěl jít porozhlédnout po ručních spínačích, když se plácl do čela. ,,Chce to heslo." Překvapivě, že Stylesi..Na to jsem úplně zapomněl. Nebylo třeba více slov a já sám se rozběhl jako splašená střela hledat, kde by tak mohli mít takové heslo napsané. Zběsile jsem vysypal obsah šuplíků, na které jsem natrefil a s tím, že jsem nic nenacházel, jsem začal lehce panikařit. Hledaly i Rubby, Akina a Lola, holky, co se v technice taky vyznali a šli nám pomoct. Jestli ztroskotá můj plán na tomhle..
,,Mám to!" Vykřikla Rubby a vítězně zvedla nad hlavu papír nadepsaný hesla. Uffff. ,,236p" Nadiktovala mu kód a my tak mohli jít k těm spínačům.
,,Super, to by bylo. Tu bránu už nikdo neotevře." Oznámil Matt.
Mezitím co vyhazoval i ostatní systémy jako kamery nebo pojistky na oknech, já s holkama se vydal k destičce se všemi ostatními věcmi. Naštěstí pro nás byly názvy vedle tlačítek pořád dostatečně čitelné. A my je tak začali všechny vyhazovat a sledovat, jak světýlka vedle názvů postupně zhasínají.