Where Are You

Zelenovlasý

O týden později

Probudil jsem se a konečně se po dlouhé době cítil být šťastný. ,,Dneska ho už uvidím!" Vesele jsem vstal a šel do koupelny kde jsem se na sebe s úsměvem díval do zrcadla.

Nechal jsem si vlasy dole a jen si je rozčesal. Sundal jsem si obvazy, které byly obvázané kolem každé mé dlaně. Pohladil jsem polštářek, který  schovával rády od střepů. Polštářek jsem se rozhodl sundat, hned jak jsem ho sundaval tak jsem ucítil jak se jeden kousek přilepil k jedné rance.

Sikl jsem a rychle cukl s poštářkem. Začal jsem třepat se zápěstím a skákat do kola z bolesti. ,,Svině!" Hodil jsem polštářek do koše a rychle si sundal i ten druhý na druhý ruce.

Oddechl jsem si a šel ještě v oblečení na spaní do kuchyně. ,,Nemám na nic vůbec chuť..." díval jsem se na jídlo co jsem držel v ruce. Znechuceně jsem se podíval a jídlo v ruce jsem vyhodil. Podíval jsem se na hodiny ,,Tolik? To jsem vstával ve dvě?"

Povzdechl jsem si a šel opět do pokoje kde jsem si vybíral oblečení. Při hledání oblečení jsem zavadil pohledem o fotku, která ležela na jeho půlce postele. Fotku jsem vzal a položil jí na skříň tak aby byla vidět. ,,Tohle už nebudu potřebovat."

Usmíval jsem se při zapínání zelenočerné košile. ,,Ani jednou jsem si nelehl na jeho půlku...ani jednou..." oblékl jsem si zbytek oblečení a podíval jsem se ven z okna.

Nandal jsem si kapuci a s radostí se rozešel ven z domu. Vyšel jsem ven a zamkl za sebou. Díval jsem se na své nohy, doufal jsem že po cestě nepotkám ty dva. Díval jsem se kolem sebe na krajinu a kráčel si po kamenité cestě.

Pohladil jsem květy co kvetly na stromě. Pořád jsem se usmíval. Z dálky jsem už viděl střechu vlakového nádraží.

Došel jsem k vlakovému nádraží a šel si sednout natěšeně na lavičku přesně uprostřed vlakového nádraží. Začal jsem být nervózní a tak jsem si začal hladit stehna protože vždy, když jsem nervozní tak mi je zima.

Čekal jsem tu zhruba dvě hodiny a lidi už také pomalu přestávali chodit. Sedí vedle mě nějaká těhotná žena...no žena vypadá na sedmnáct tak asi dívka a já se bojím toho že začne rodit vedle mě. Uchechtl jsem se a všiml si že se setmělo.

To bylo mé znamení že už za chvíli přijedou a tak jsem se postavil a jen natěšeně stál. Teď jsem si uvědomil že jsem mu nekoupil žádnou květinu. Zamručel jsem a pohladil se po paži na, které vylezla husí kůže od zimy.

Uviděl jsem vlak a vesele si poskočil. Vlak zastavil a po pár minutách se otevřeli dvířka vlaku. Z vlaku začali vycházet první muži ve vojenském oblečení. U dvířek se oběvil hlouček lidí a já už teď věděl že nemá cenu tam jít.

Trvalo asi půl hodiny než se dvířka zavřela a muži ve vojenském se vraceli domů. Těm co nikdo nepřijel tak smutně stáli. Rozběhl jsem se k obřímu hloučku lidí a začal ho hledat. ,,Katsuki Bakugo?!" Zařval jsem do hloučku ale nikdo se neozval. ,,Je tu někde Katsuki Bakugo?!" Opět jsem zařval ale nikdo neodpovídal a lidé začali odcházet.

,,Katsuki Baku...." nebyl tu...lidi kolem mě již odcházeli a zbylo tu jen asi třicet lidí...nikdo z nich nevypadal jako Baku....nikdo z nich nebyl Baku...

Začali mi téct slzy a spadl jsem na zem. Chytl jsem se za kolena a jen plakal na té zemi. Najednou jsem ale uslyšel mě velmi povědomý hlas a tak jsem se rychle postavil. Byl to on....

,,Todoroki Shoto?! Neviděli jste někdo někoho s jizvou kolem oka?! Todoroki?!" Z houfu lidí co odcházeli vykukovali zelené vlasy. Hrklo ve mě a s dalšima slzama jsem se za ním rozběhl. ,,Midoriyo!" Běžel jsem k němu a on hned jak si mě všiml tak se rozběhl taky. Skočil na mě a objal mě.

,,Kirishimo ty žiješ!"  Plakal a objímal mě. ,,Kde máš Kacchana?" Usmíval se a já se smutně podíval. ,,Tam kde je Todoroki..." on se taky smutně podíval a poté si všiml že mám na sobě normální oblečení.

,,Ty jsi přijel minulý týden že? A přijel ještě někdo?" Kývl jsem a chytl ho za ruku. ,,nikdo jiný se kromě mě a tebe ještě nevrátil" kývl a já ho pustil. ,,No přijde mi to blbé ale...nemám kde bydlet..klíčky má u sebe Todoroki...a..." usmál jsem se a začal ho táhnout ke mě a ke Katsukimu domů.

,,Jasně že můžeš být u nás!" Midoriya si dal na rameno batoh stejný jako mám já a já se na něj podíval. ,,Nevypadáš na to že by jsi měl nějaké problémy." Zamyslel jsem se a prohlédl si ho.

,,Minulý týden jsem nestihl vejít do vlaku...tak jsem tam musel ještě s pár zdravýma zůstat." Kývl jsem a už odemikal dům. ,,Budeš spát na posteli a já si lehnu na gauč."

Ukázal jsem mu koupelnu a on tam hned šel. ,,Ne já si lehnu na gauč přeci jen nebydlím tu a gauč mi nevadí..."  vydechl jsem a rozhodl se ho nepřemlouvat. ,,Proč tu máš v koši krvavé střepy a obvazy Kirishimo?"

Ztuhl jsem a následně se zhluboka nadechl. Vážně nemám chuť mu říkat že na tom nejsem dobře... ,,Rozbila se mi sklenička a při sbírání jsem se pořezal."

Přišel za mnou už v normálním oblečení a stoupl si vedle mě k lince. ,,Můžu ti s něčím pomoct? Nechci tu jen sedět...cítil bych se špatně..." usmál jsem se a podíval se na mě. ,,Běž se umýt a pujč si klidně mé nebo Bakugovi věci." Kývl a rozešel se do koupelny ale dveře nechal otevřené.

,,Mám ti zavřít?" Podíval jsem se směr koupelna. ,,Jestli ti to nevadí tak bych byl rád kdyby bylo otevřeno já se bojím být někde zavřený." Uchechtl jsem se a začal krájet brambory. ,,Dobře." 

Dal jsem nakrájené brambory do hrnce s horkou vodou a dal do trouby maso. Udělal jsem pití, které jsem položil na stůl.

Sedl jsem si ke stolu a díval se na mou a Bakugovu fotku na poličce. ,,Baku co mi to děláš...." začal jsem plakat a chytl se za vlasy. ,,Ba..ku..." začal jsem plakat více a začal i vzlykat.

Někdo mě objal a začal mě hladit na zádech. ,,Neplakej on se vrátí...a Todoroki s ním..." stekla mu slza a usmál se.

,,Já vím že se ta sklenička nerozbila sama...." pohladil mě po tváři...

Ahojky! Je tu další kapitola! Sama se divím že jsem dnes něco vydala protože mám dnešek dost plný. Ale jak já říkám nuda na online hodině mi pomohla😂😂 doufám že se kapitola líbila a čauky!❤