Where Are You

Beznaděj

Běžel jsem....pořád jsem běžel...nezpomaloval jsem....popadl jsem tašky pod stromem...běžel jsem nejrychleji jak to jen jde.

Ty dva byly ani ne čtyři metry ode mě a domov byl ještě minutu cesty. Přestal jsem si utírat slzy a začal hledat klíčky od domu. Zakopl jsem o kořen na cestě ale nespadl jsem jen jsem se na pár vteřin zastavil.

,,Já ti dám ty svině mě kopat mezi nohy!" Už se natahoval že mě chytne ale já prudce uhnul do strany a znova se rozběhl.

Před domem jsem zastavil a následně začal s rozklepanou rukou co držela klíč odemikat. Odemkl jsem přesně ve chvíli kdy se po mě znova natahoval. Vběhl jsem do domu a zavřel dveře které jsem následně zamkl.

Začali bušit na dveře a řvát na mě ať otevřu ale já se jen opřel o zeď vedle dveří a chytl se za srdce, které teď bušelo desetkrát více než by mělo. Sjel jsem po zdi na zem a prudce dýchal. Slzy pořád cestovali po mé tváři a já se chytl pevně za triko.

Zavřel jsem pevně oči a zařval z plných plic. Nebyl to řev naštvání ale řev bezmoci, smutku a beznaděje. Ty za dveřma se museli zřejmě leknout protože na chvíli přestali. Jenže to netrvalo dlouho a oni začali na novo.

Začal jsem se klepat, přitáhl jsem si k sobě nohy, které jsem následně objal. Zavřel jsem oči a představoval si že tu je se mnou. ,,Všechno bude v pořádku Kiri já se vrátím..." odezíral jsem od jeho rtů a říkal slova za něj protože on byl přeci jen představa...

Pohladil mě po tváři, opět jsem se po tváři pohladil já. ,,Ba...ku" vzlykl jsem. Zhluboka jsem se nadechl a vstal. ,,Třeba je to přejde..." vzal jsem tašky s nákupem a šel do kuchyně. Zavřel jsem dveře v kuchyni a tím se mi naskytlo ticho. Žádné bušení, žádný řev.

Usmál jsem se a zhluboka vydechl. Začal jsem vykládat jídlo na stůl a poté otevřel smradlavou ledničku. ,,Uuuu" znechuceně jsem se díval na plesnivá jídla. Vzal jsem jednu věc co vypadala jako papír do, kterého se dává salám.

Dal jsem si to blíže k nosu a málem běžel na záchod. ,,Proč jsme to nevyhodili hned, když jsme odjížděli?" Vyplázl jsem jazyk a salám vyhodil. Začal jsem postupně vyhazovat všechna jídla až do posledního, jenže lednice pořád smrděla.

Vzal jsem si houbičku a nastříkal na ní čistící prostředek. Projel jsem houbičkou celou lednici ze vnitř a následně do lednice strčil hlavu. ,,Už to nesmrdí." Uchechtl jsem se a začal dávat jídlo do lednice.

Lednici jsem zavřel a sedl si na židli. Až teď jsem ucítil tlak mezi nohama. ,,To kdy...?" Podíval jsem se na klín a zakňučel. ,,Ne ne ne ne ne proč dnes? Proč teď, když mi za dveřma buší dva chlapi co by mě jedním lusknutím dokázali znásilnit a zmlátit?!" Prudce jsem ze sebe sundal oblečení a rozešel se do koupelny.

Vlezl jsem do sprchy a pustil na sebe ledovou vodu. Zaječel jsem a začal skákat zimou. Ledovou vodu jsem na sebe pouštěl ještě pět minut a poté jsem kohoutek stáhl dolů a tím vodu vypl.

Ve sprše jsem stál ještě pár minut a užíval si to jak po mě tekli studené cestičky vody.

Vylezl jsem ze sprchy, oblékl se a rozhodl se jít vynést koš. ,,Doufej Kirishimo že tam nejsou..." vzal jsem odpadkáč a šel směr vchodové dveře. Odemkl jsem a následně dveře otevřel. Koš jsem vyhodil do popelnice a nadechl se čerstvého vzduchu.

Podíval jsem se na jabloň co zrovna kvete a začali mi opět téct slzy. Vešel jsem do domu, zavřel a opět zamkl dveře. Došel jsem do pokoje kde máme naší společnou fotku a vzal jsem si jí do ruky. ,,To on tu jabloň sázel.."

Ruka se mi začala klepat a na rámeček s fotkou začali kapat kapky slz. ,,B..a..k..u" Spadl jsem na kolena, fotku položil před sebe a ruce přemístil na stehna.

Zadržoval jsem pláč a zavřel pevně oči. Představoval jsem si že se na mě usmívá a utěšuje mě. Nepomohlo to a já se cítil snad ještě hůře...

Prudce jsem vstal, rozešel se do kuchyně a vzal do ruky skleničku. Pevně jsem jí chytl, následně zařval a hodil jí na zeď před sebou. Spadl jsem na kolena a ruce položil na zem kde byli střepy.

,,Prosím vrať se mi...nic jiného nechci chci jen aby jsi se mi vrátil zdravý ale hlavně živý.Chci tě sakra Baku vidět ten příští týden! Slíbil jsi mi že se vrátíš živý a zdravý!" Zvedl jsem prudce ruce od střepů a podíval se na krvavé dlaně.

,,Musím něco dělat jinak mi přeskočí...a prý že je válka to nejhorší co může člověka potkat..jo je ale tohle je...ještě horší.." vstal jsem a šel do koupelny kde jsem si pinzetou sundal střepy. Ruce jsem si opláchl a obvázal.

Šel jsem pro koště s lopatičkou, střepy jsem zametl a vyhodil. Rozešel jsem se do pokoje kde jsem si lehl na postel. ,,Cítím se jako uplakánek a nicka..." sedl jsem si na posteli a usmál se. ,,Nepřemýšlej nad blbostma Kirishimo. Příští týden přijede společně s ostatníma!"

Začal jsem se usmívat jako sluníčko na hnoji a opět si lehl. Zavřel jsem oči a přemýšlel nad tím jak ho uvidím.

Jen ho obejmu se slovy jak moc mi chyběl. Jak moc mi chyběli jeho slova nebo doteky nebo vlasy nebo oči nebo úsměv.

Ano ten úsměv ten miluju nejvíce ne...já ho miluju celého! Od prvního vlásku až k patě. Kdepak asi je?

,,Kde jsi můj Baku..?"  Zavřel jsem oči a představil si že leží vedle mě.

Flash back
,,Kirishimo tudy!" Kývl jsem a nabil si zbraň. Voják přede mnou se rozběhl do lesa před námi. ,,Nemyslíš si že tam někdo bude?" Zasmál se a běžel dál. ,,Nikdo tam nebude"

Najednou se ozvali střelné rány a on spadl na zem přede mnou. Schoval jsem se za strom a začal střílet směr odkud jdou rány.

Poté se neozívalo nic jiného než jen mé rány a tak jsem přestal. Vběhl jsem  za vojákem co byl předtím přede mnou.

End flash back

Uchechtl jsem se. ,,Nikdo tam nebude..."

Podíval jsem se na fotku na zemi, vstal jsem došel k ní sebral jí a společně s ní si šel lehnout.

Pohladil jsem fotku a usnul...

Ahojky! Je tu další kapitola! Doufám že nebyla pro vás moc nudná ale jak já říkám každý příběh potřebuje jednu nebo dvě nudné kapitoli😂❤ no nic ahojky!❤