Where Are You

Návrat

Kirishima
Bakugo
Ostatní                                                           

Seděl jsem ve vlaku a díval se na krajinu za oknem, kterou jsem už dlouho neviděl. Podíval jsem se na kluka před sebou. Byl nervóznější než já a to mě dost děsilo.

,,Děje se něco?" Opřel jsem si lokty o stehna. ,,Mám strach z toho jak to bude u nás vypadat..a taky jestli tam bude má manželka s dětma." Usmál jsem se a dal mu malou pěstí do ramene.

,,Neboj se určitě tam budou a určitě to tam bude vypadat stejně!" Usmíval jsem se a poté se podíval z okna. ,,Proč jsi tak veselý? Ty nemáš někde rodinu či přítelkyni?" Podíval jsem se na něj a pořád se usmíval.

,,Mám přítele, který byl taky ve válce...on je jediná rodina, kterou mám poté mám přátelé, kteří jeli též..." usmíval jsem se a položil dlaň na okno. ,,Ty se nebojíš že se nevrátí?"

Najednou se mi začala klepat ruka a já se přestal usmívat. ,,Slíbil mi že se vrátí..." Začal jsem se zase usmívat, když jsem uviděl náš domeček u louky. ,,Opravdu si myslíš že se vrátí?" Podíval jsem se opět na něj a chytl se za ruce. "Doufám v to ale když budu myslet černě tak bych se z toho mohl zbláznit...lepší je myslet pozitivně než negativně."

Usmál jsem se a protáhl se. Opřel jsem si hlavu o okno vedle sebe a zavřel oči. Zřejmě jsem usnul protože další mluvu jsem již neslyšel.

Najednou se mnou něco trhlo a já se probral. ,,Vstávej už jsme tady." Otevřel jsem oči a všiml si že je šero. Vstal jsem, vzal si svou tašku a rozešel se ven z vlaku. ,,Tolik lidí..." sedl jsem si na lavičku uprostřed vlakového nádraží.

Viděl jsem tolik žen, dívek a maminek s dětma. Byly tak šťastné a štěstím bez sebe. Vždy jsem se musel usmát nad představou že taky brzy uvidím svého přítele.

Po pěti minutách se zavřeli dveře vlaku a vlak odjel. Ženy, dívky a rodiny co čekali na svého nejmilejšího či jednoho z rodiny začali zmatkovat a polovina začala plakat.

Všechno jsem bral zatím v pohodě. ,,Třeba se jen někde zastavil." Nervózně jsem seděl a poté vstal a rozhodl se ho hledat.

Chodil jsem tam a zpět, tam a zpět.....
Chodil jsem takhle po celém nádraží asi hodinu. Lidi kolem mě už odešli a zbyla tu jen jedna skupinka vojáků s jejich přítelkyněma. Sedl jsem si opět na lavičku a chytl se za kolena.

Najednou si vedle mě někdo sedl a já se vylekal. Prudce jsem se podíval na dívku vedle sebe, zřejmě byla z té skupinky vojáku s dívkama, už jen proto že na nás koulali.

,,Děje se něco? Proč tu jste sám? Nikoho snad nemáte?" Podívala se na mě s úsměvem a pohladila mě po rameni. Pohladil jsem si obličej rukama a uchechtl se. ,,Mám přítele...Jenže jak vidíte tak se v první linii nevrátil a mé pozitivní myšlenky pomalu mizí..."

Pohladila mě po zádech a odešla. Když mi bylo už jasné že nepřijde tak jsem to dnes vzdal a rozešel se společně s velkou taškou domů.

Podíval jsem se na nebe a usmál se. ,,Baku...." dal jsem si facku abych nepřemýšlel nad zlými věcmi a šel dál směr dáš domek. Všude kolem sebe jsem slyšel veselo nebo nářek. ,,Proč se bojím? Druhá linie vojáků přijede za týden...to přijedou jen ti co jsou na tom psychicky zle...to není tak zlé ne?"

Díval jsem se na krajinu kolem sebe a přemýšlel nad tím co se mohlo jen Bakugovi stát že přijede ve druhé linii. ,,Co když nepřijede ani ve druhé Kirishimo?" Řekl jsem si pro sebe a začal zmatkovat.

,,Baku prosím vrať se mi..." Zařval jsem na nebe a poté se podíval na své boty. Šel jsem ještě asi deset minut. Bylo to těch nejhorších a nejdelších deset minut co jsem snad zažil..hlavně, když mi došlo že se nevrátil anj žádný z mích přátel.

,,Určitě bych je poznal." Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Odemkl jsem dveře našeho domečku a dveře otevřel. ,,Pořád to tu vypadá stejně..." Usmál jsem se a šel dovnitř.

Zamkl jsem dveře za sebou hned jak jsem je zavřel a šel do ložnice kde jsem položil na zem tašku. Rozešel jsem se do koupelny. ,,Po dlouhé době se uvidíš Kirishimo..." stoupl jsem si naproti zrcadlu a podíval se na sebe.

Škrábance po celém obličeji, špinavá levá tvář a červené vlasy spuštěné dolů. Sundal jsem si z krku šátek a hodil ho do koše pro špinavé oblečení. ,,Prázdný...to je poprvé co ho vidím prázdný..."  Začal jsem si prudce sundavat ty vojenské hadry. Co mi nešlo hned sundat tak jsem roztrhl a vyhodil to všechno do normálního koše.

Odstoupil jsem trochu dál od zrcadla a podíval se na své polonahé tělo. Šáhl jsem si na bok kde mám jizvu a poté si  sundal trenky. Vlezl jsem si do sprchy a začal se sprchovat. Ve sprše jsem byl asi deset minut dokud jsem se necítil opravdu čistý.

Vylezl jsem ze sprchy, osušil se a šel do ložnice s ručníkem na hlavě a kolem pasu. Oblékl jsem si věci na spaní a sedl si na postel.

Pohladil jsem peřinu a lehl si na kraj postele. Zakručelo mi v břiše a tak jsem se jen s trikem pod kolena rozešel do kuchyně. ,,Jestli tu bude něco k jídlu po tě dlouhé době tak budu šťastný..." podíval jsem se na vajíčka a usmál se.

,,Jo!" Rozběhl jsem se k vajíčkům a plotně. Začal jsem si dělat vajíčka, která jsem po udělaní snědl a umyl nádobí.

,,Zítra půjdu nakoupit." Rozešel jsem se zpět do ložnice a konečně si lehl. ,,Tak měká..!" Zavrtal jsem se pod peřinu a usmál se. ,,Teplo!" Přikryl jsem se nejvíce jak jsem mohl.

Lehl jsem si na bok a nohy si k sobě trošku přitáhl. Hlavu jsem si položil na polštář a s úsměvem zavřel oči. Pohladil jsem polštář vedle sebe.

,,Co asi děláš?" Usmál jsem se a představil si že je vedle mě. ,,Moc mi chybíš Baku..."

Předštavil jsem si ho s tím jeho božským úsměvem a s úsměvem jsem usnul....

Ahojky! Je tu další příběh na který jsem se vážně dlouho těšila!❤ Doufám že vás zaujala první kapitola a zatím ahojky!