Ereri | oneshots

Bento [AU]

Ať už jsem toho atraktivního černovláska viděl s jakýmkoli druhem výrazu, vždy jsem poznal, že se jedná o přetvářku. Obyčejnou ledovou masku, kterou nosil, když kráčel chodbou se vztyčenou bradou nebo seděl v lavici se zády rovnými jako pravítko.

Na všechny působil jako bohaté děcko s dokonalými známkami, ale já věděl, že to nemůže být pravda. Mohl chodit pyšně jako páv s nosánkem pěkně nahoru, jenže nikdy jsem nepochyboval, že je ve skutečnosti obyčejný, laskavý kluk.

Už v prváku jsem si ho všiml, kdo by taky ne. Krátké havraní vlasy ve vojenském střihu, drobná, přesto pevná postava a chladné oči barvy oceli, kterými probodával každého, kdo se mu postavil do cesty. Několik třeťaček, které byly v stejném ročníku jako černovlásek, mi radilo, abych se od něj držel dál. Prý se každý, kdo se pokusí sblížit s Levim Ackermanem, ošklivě spálí.

Teď už jsme ve druháku. Zjistili jsme, co všichni ti lidé nadělají kolem jednoho normálního kluka. Doslechli jsme se, že každý den jde do zapadlé části města a zmlátí tam několik gangů naráz. Nebo třeba že je vůdcem jakési okultní sekty a studenti, které si umístí do hledáčku, jsou oběti jejich rituálů na vyvolání Satana, či co.

Armin všechny ty fámy přecházel s nevěřícným smíchem na rtech. Mikasu nezajímal, pouze se mou zvědavost snažila obrátit na něco jiného. Já si však nemohl pomoci. 

Kde všechny ty řeči vznikli? Co je nutí si tohle myslet?

Spolu s partou spolužáků jsme seděli u laviček na střeše, opírali se o zábradlí a nezávazně kecali. Obědová pauza sotva začala, proto se to tu začínalo shromažďovat. Studenti všech ročníků posedávali podél plotu a jedli svá benta nebo zakoupené sendviče z kantýny.

Můj oběd skončil v Jeanově žaludku kvůli jedné hloupé sázce, kterou bych snad radši ani nezmiňoval. Po tento týden budu holt bez jídla. 

Zabrali jsme se do konverzace na téma příštího testu z matematiky, až jsme málem přeslechli zvonění. Kvapně jsme se zvedli a každý jsme se odebrali na svou hodinu. Po písemce z matiky mě čekala nudná hodina angličtiny a po ní mimoškolní aktivity.

Každý student musel mít aspoň jednu za dva roky. Loni jsem chodil do klubu fotografování, ale moc jsem si nesedl s těmi lidmi, takže jsem se letos přihlásil na volejbal, který mě bavil podstatně víc. Jako člověk se sportovním nadáním jsem se brzy stal nejlepším středním blokařem a mé smeče byly také jednou z účinných zbraní v útoku. 

Obě vyučovací hodiny se nekonečně táhly. Když jsem se konečně dočkal hlasitého zadrnčení zvonku, rychlostí blesku jsem vystřelil ze třídy. Hodil jsem batoh do skříňky a namísto toho vytáhl sportovní tašku. Jenže cestu do tělocvičny mi překazilo hlasité zakručení břicha. 

Sklesle jsem se opřel o zeď a zalovil v kapse. Nahmatal jsem pár mincí, se kterými bych si v automatu koupil možná tak malou flaštičku neperlivé vody. Povzdechl jsem si a opřel se čelem o stěnu. 

Bože, ať z toho automatu vypadne nějaká velká bageta, nebo aspoň sušenka! Přísahám, že už se nikdy nebudu vsázet! Tentokrát to myslím vážně!

Zaskučel jsem. Samozřejmě, že se nic nestalo. Ten proklatě předražený stroj stál pořád na stejném místě a neleželo před ním žádné jídlo zdarma. Možná bych se mohl zeptat senpaiů, ti mě vždy po tréninku zvali do ramen stánku na náměstí.

Smířený se svým osudem jsem se ploužil chodbami. Tělocvična byla už jen jednu zatáčku doprava, pak přes zadní dvorek a tam byla hala.