Ereri | oneshots

Neodejdu

„Do prdele," sykl jsem a marně se pokusil zvednout ze země. Kolem mě ležela mrtvá těla, která už ani nebyla k rozpoznání. Veškerá naděje na přežití unikala s kapkami krve, které z mých ran dopadaly na hlínu.

Zatnul jsem čelist a pomocí levé ruky se postavil. Cítil jsem se malátně, krajina kolem mě se točila, byl rozmazaná a nesouvislá. Roztřeseně jsem vydechl, položil si ruku na čelo a pokusil se si vzpomenout, v jaké situaci právě jsem.

Jeli jsme na výpravu. Obři napadli moje křídlo a Eren se proměnil v titána. Všichni jsme bojovali, ale objevilo se víc abnormálních titánů naráz a já nějakým zázrakem přežil.

Tak počkat. Kde je ksakru Eren?

Rozhlédl jsem se po okolí. Nebyl jsem tak daleko od Lesa Obřích Stromů, ale nemělo smysl tam chodit. Má manévrovací výstroj byla napadrť někde mezi mrtvolami. 

Řev. Uslyšel jsem řev, zněl jako titán. Jako Eren. 

Každý krok ve mně vyvolával ohromnou bolest, ale přesto jsem šel dál. Možná mě popoháněl instinkt, který mě nutil přežít, možná jsem prostě jen potřeboval vědět, že je ten spratek v pořádku. Nevím.

Z lesa se vyřítil 15 metrový titán. Eren!

Padl jsem na kolena a sledoval, jak se ke mně přibližuje. Zastavil těsně přede mnou. Natáhl ke mně obrovskou dlaň a já se chytil jeho ukazováčku. Pomocí něj jsem se zvedl a on nastavil ruku tak, abych byl schopný se na ni posadit.

S pocitem neskutečné úlevy jsem se opřel o jeho prsty a podíval se mu do očí. I v těle titána se smaragdově leskly. 

S drobným úsměvem mi klesly víčka a všechna bolest rázem ustoupil. Nechal jsem své tělo i svou mysl potopit se hluboko do sladkého bezvědomí.

Pomalu jsem nabral vědomí. Světlo mě nepříjemně bodlo do očí a já si musel překrýt tvář dlaní. Ale zjistil jsem, že s pravou rukou nemůžu hýbat. 

Trhaně jsem se nadechl, stále mě celé tělo bolelo. Skrz přivřených víček jsem se rozhlédl po místnosti. Můj pokoj... 

„Heichou!" vykřikla osoba těsně vedle mě. Cukl jsem sebou, což přivodilo další salvu bolesti. „Omlouvám se!" Opatrně jsem pootočil hlavu, abych na svého narušitele mohl vidět.

Eren!

„Erene," vydechl jsem a natáhl k němu zdravou ruku. S milým úsměvem mi ji stiskl a zasmál se. „Jsem tak rád, že jste v pořádku," opřel si čelo o naše spojené dlaně a hebkými vlasy mě lechtal na prstech.

„Jak dlouho jsem byl mimo?" optal jsem se. Sucho v puse mi téměř nedovolovalo mluvit. Uvolnil jsem se z jeho sevření a vzal si z nočního stolku sklenku s vodou.

Eren mi pomohl se posadit a přidržel mi skleničku u úst. „Skoro čtyři dny," pronesl klidně. Voda mi zaskočila v hrdle a měl jsem co dělat, abych ji neprskal všude kolem sebe.

Očividně jsem Erena polekal, rychle odložil sklenku a několikrát mě poplácal po zádech. „V pohodě? Vyděsil jste mě," oddechl si, když jsem se po chvilce dušení jen vydýchával.

Prudce jsem se na něj otočil, což ho vyděsilo ještě víc, až uskočil trochu na stranu. „Co všechno jsem zmeškal? Dělo se něco důležitého? Kdo všechno se vrátil z výpravy?" chrlil jsem na něj jednu otázku za druhou.

S nervózním polovičatým úsměvem mě chytil za ramena a já si zkroušeně povzdechl. „Prosím, Erene. Potřebuju vědět, že je moje jednotka naživu!" 

Erenův výraz posmutněl a ve mě okamžitě zatrnulo. Zakroutil jsem hlavou a odstrčil o sebe jeho ruce. Vjel jsem si prsty do vlasů a hrubě za ně zatahal. 

„Neříkej mi, že jsou všichni mrtví." Eren nic neříkal, zůstal mlčet jako hrob a to ticho mě naprosto ubíjelo.

Nemohli být mrtví! Vždyť jsem s nimi ráno mluvil, byli na druhé straně, než bylo to vyhlazené křídlo... 

„Je mi to tak líto, heichou," zašeptal lítostivě a pevně mě objal kolem zad. Položil jsem si temeno hlavy na jeho rameno a roztřeseně dýchal. 

Žádné slzy, už ne. Nebudu brečet kvůli další smrti v legii, už ne. Už ne, už ne, už ne!

„Neodejdu, heichou," pronesl sebejistým hlasem, „nikdy vás neopustím. Neumřu, budu tady s vámi!" vykřikl a otočil si mě k sobě. 

Jeho odhodlané smaragdové oči mi poskytovaly jediný záchytný bod, který jsem měl. Vytrhl mě z temnoty, dal mému životu smysl, poznal jsem s ním, co znamená láska. Zachránil mě, aniž by si to uvědomil.

Zabořil jsem hlavu do jeho hrudi a pevně stiskl látku jeho trička. „Děkuju, děkuju, děkuju," šeptal jsem jako mantru a stále víc se k němu tiskl.

Omotal kolem mého roztřeseného těla paže a láskyplnými slovy mi dával pocit bezpečí.

„Miluju tě, Levi." 

Skryl jsem rudé líce pod jeho klíční kostí.

„Já tebe, Erene."

Byli jsme zabraní do společné chvíle, ani jsem si nevšiml vrznutí dveří. „Vidím, že je tady všechno v pořádku," zasmála se Hange, která zrovna vstoupila do místnosti. 

Rychle jsme se od sebe odtáhli, oba rudí a rozhození z jejího náhlého příchodu.

Dala se do tichého smíchu a položila na noční stolek misku s horkou polévkou. „Jen ti vyměním obvazy, zkontroluji tu zlomenou ruku a nechám vás osamotě, nebojte," mrkla na nás a z šuplíku vytáhla potřebné věci na mé ošetření.

No, a přesně jak jsem očekával, během převázání zkrvavených bandáží začala křížový výslech. Otázky typu: Jak jste se dali dohromady? Spali jste už spolu? a podobně, zůstávali nezodpovězené.

Nakonec opravdu odešla, ačkoli trochu zklamaně.

S hlubokým povzdechem jsem se svalil na polštář a unaveně zavřel oči. Opřel jsem si zlomenou ruku o břicho. Nebudu říkat, že jsem se zády k Erenovi otočil schválně. 

Jak jsem očekával, brzy si ke mně lehl a přehodil si paži přes můj pas. Zachumlali jsme se do peřiny, i když bylo venku docela horko. 

Spokojeně jsem zapředl, když mi začal klást drobné pusinky na šíji a tichým smíchem mi rozváděl vibrace po kůži. 

„Neodejdu, Levi. Nikdy."

°∆°
°°°
947 slov. Co vy na to?
Dokončený oneshot.