Rogers [Avengers, Stony FF]

2. Osazenstvo s německým přízvukem

Po pár hodinách dlouhého letu Avengers konečně přistáli na území Rakouska v Evropě. Všichni již připravení vyšli ven a rozhlédli se po okolí. Nacházeli se v lese, který se z větší části lemoval jehličnatými vysokými stromy. Všude byl sníh a sem tam na zemi byly vidět stopy od lesních zvířat. Nedaleko byl i naplněný krmelec, kde zrovna jedly dvě srnky. Jakmile si skupinky šesti hrdinů všimly, utekly pryč. 

„Takže?” řekl Clint jen tak do vzduchu, když se rozhlédl kolem a všude byl nezvyklý klid. Nikde nikdo. Akorát divoká zvířata a oni. 

„Co takže?” podíval se na něj kapitán s tázavým pohledem. Nechápal na co Barton narážel. Ten si vytáhl z toulce šíp a připravil si i luk. 

„Čekal jsem, že nás tu někdo přivítá s vřelým německým přízvukem a ozbrojeným osazenstvem. Ne pár vyděšených jelínků,” prohlásil Clint se sarkastickým hlasem a rozešel se hlouběji do lesa. Voják si povzdechl a Natasha se vydala za Hawkeyem, aby ho pohlídala. Pořád to byl její kolega, i když byl kolikrát na pěst. 

U letounu zavládlo ticho. Tony, který si akorát nasadil své brnění, se podíval po Thorovi, co měl připravené kladivo. Oba mysleli na to samé. 

„My prohledáme okolí zeshora,” řekl Stark a odletěl pryč, tak jako Thor. Jediní zbyli Steve a Bruce, který se zdál být stále v pohodě na to, že při každé misi má zezelenat. Rogers si nasadil na hlavu přilbu a zapnul si ji. Otočil se na doktora Bannera.

„Nejspíš toho druhého chlapa zatím nepotřebujeme,” ubezpečil ho Steve a rozešel se směrem, kterým před chvílí odešla Natasha s Clintem. Bruce jej poslušně následoval. 

„To je dobrý. Já jsem naštvanej pořád. Nevzpomínáš?” Bruce se na blonďáka mírně pousmál a nevšiml si nebezpečně vyčuhujícího kamene ze země. Zakopl o něj a spadl rázem na zem. Steve se vyděsil a hned se k Brucovi skláněl, aby mu pomohl. Trochu ucukl, když si všiml počáteční zelené barvy na Bannerových rukou. Ta ale hned zmizela. 

„Doktore, v pořádku?” zeptal se kapitán ustaraně a pomohl muži vstát. Vnitřně doufal, že se teď Bruce nezmění na Hulka a nebude zaživa roztrhán těma obříma rukama. 

„Jsem v pořádku. To nic. Měl jsem koukat na cestu,” zasmál se Banner krapet nervózně, když se dostal konečně zase na nohy a upravil si brýle na očích. „Můžeme pokračovat.” Steve jen přikývl s tichým povzdechnutím a vyrazil zase dál s Brucem v patách. Kapitán zkoumal terén a vyhledával cokoliv podezřelého. Natashu ani Clinta nikde neviděl a kontaktovat je momentálně nechtěl, protože neuběhlo ani čtvrt hodiny od jejich hromadného rozchodu od letounu. A přišlo mu to navíc ještě brzy. 

Doktor Banner se držel o tři metry dál za ním a spíše se díval pod nohy, aby zase o něco nezakopl. Až příliš pozdě si všiml podivného šišatého předmětu, který se odněkud mezi stromy zakutálel pod Capovi nohy. 

„Steve, pozor!” křikl Bruce varovně. Než se po něm stihl blonďák podívat, podivný předmět vybuchl. Oba dva Avengery to odhodilo dál od sebe. Rogers ležel zraněný na zemi a Banner se nevyhl přeměně na Hulka. Dal to jasně najevo mohutným řevem, který uměl jen "druhý chlap".

Steve se chytil za zraněné místo na břiše a sykl bolestí. V duchu si nadával, že si toho granátu nevšiml a ani nedával za vinu Hulkovi, že právě teď někam utekl. Nejspíš pronásledoval nepřátele, kteří je napadli. Cap se nedokázal nijak pohnout a před očima měl mžitky. Bolest na břiše se zvětšovala, tak jako skvrna od krve na modré uniformě. Měl pocit, jakoby v komunikátoru slyšel všechny z týmu, co se ho snažili zkontaktovat. Výbuch byl slyšet na kilometry daleko, ale nikdo přesně nevěděl odkud. Stark i Thor ihned zareagovali a snažili se zdroj najít, ale z výšky mezi stromy moc vidět nebylo. 

Před očima vojáka se mžitky změnily v nepropustnou temnotu, jenž ho po pár vteřinách pohltila. Bolest zmizela, tak jako hlasy z komunikátoru.