Please, give me a chance (Jenlisa)cz

♡seventy one♡

*,,Cože?"

J: ,,No."

,,Ne!"

J; ,,Jen-"

,,Nebude tady bydlet
cizí člověk!
Vždyť bych se bála usnout!"

J: ,,Není cizí!
Už jste se přece viděly."

,,Je cizí."

Zašeptala jsem.

Nechci mít v domě holku,
kterou skoro neznám.

J: ,,Je to Roséina přítelkyně
a moje kamarádka.
Není cizí."

,,Pro tebe.
Já jí viděla jenom jednou."

Jisoo se nadechla připravena odpovědět,
když se otevřely vchodové dveře.

Ve dveřích se objevila vysoká,
štíhlá blondýna, která stejně jako
napoprvé upoutala mou pozornost.

L: ,,Ahoj!"

J: ,,Už jste tady?
Skvělý!"

Jo, skvělý...

Ch: ,,Musely jsme si máknout,
ale stihly jsme to."

Vůbec jsem nechápala,
proč tu byly.

Řekla jsem přece,
že tu s cizí holkou nebudu.

J: ,,Jen?"

,,Hmm?"

S  nezájmem jsem
se na Jisoo otočila.

J: ,,Lisa s tebou chtěla mluvit."

Svůj pohled jsem přesunula
na nervózní blondýnku,
která stála kousek ode mě.

,,Fajn."
____________________________________________
Vzala jsem jí k sobě do pokoje,
protože byl asi strašný problém
to říct před holkama.

Zastavila jsem se u postele
a otráveně se na Lisu otočila.

,,Tak co jsi mi
nemohla říct dole?"

Udělala pár kroků ke mně.

Hrozně se jí klepaly ruce.

L: ,,No... Jisoo ti už asi řekla o-"

,,O tom, že tu s námi chceš bydlet?
Ano, zmínila se."

L: ,,Nechtěla jsem, aby to říkala.
Chtěla jsem to nejdřív probrat s tebou."

Jisoo většinou říká to, co nemá.

,,Co bys chtěla probrat?
Hele, ani tě pořádně neznám-"

L: ,,Chápu to, vážně.
Teď jsem bydlela u kamaráda,
ale už tam zůstat nemůžu."

Celou dobu jsem jí poslouchala.
Na chvíli se odmlčela a podívala se na mě
s otázkou v očích, jestli může pokračovat.

Přikývla jsem.

L: ,,Chaeng napadlo, že bych
mohla zůstat tady, než si něco najdu."

,,Proč nejsi s rodiči?"

Lehce jsem pozvedla obočí a
propalovala dívku přede mnou pohledem.

L: ,,Jsou v Thajsku."

Nevěděla jsem co říct.

Teď jsem nemohla jen přikývnout.

Hlasitě jsem vydechla.

S rukama v bok jsem se
dívala z okna a přemýšlela.

Kam by šla?

Nemohla jsem ji nechat spát
nejde na lavičce v parku.

Když jsem se na ni zpátky
otočila, něco se ve mně zlomilo.

,,Dobře."

Nechápavě se mi podívala do očí.

,,Můžeš tu zůstat."

Povzdychla jsem.

L: ,,Vážně?"

,,Jenom než si něco najdeš."

Nestihla jsem ani zareagovat
a už mě svírala v objetí.

Zdálo se to tak správný...
Jakoby to takhle mělo být.

L: ,,Děkuju!"

,,No jo.."

L: ,,Slibuju, že si něco rychle
najdu a pak odejdu."

,,Fajn."

Věděla jsem, že neodejde.

A taky neodešla.*