Odmítnutí

*9*

*Harry*

Nerad jsem vylezl z pokoje, celý nesvůj jsem šel za rodinou. Je to tu hodina pravdy nastala, mysl jsem měl úplně prázdnou. Znechuceně jsem sebou hodil do křesla vedle sestry, která na mě hodila soucitný pohled. Vzala mě za ruku, pohladila v porozumění co máme jen my dva mezi sebou. Mamka stála opodál u televize a otec vcházel právě k nám do místnosti. Strnul jsem v očekáváni co bude, smutek který mnou procházel jsem musel potlačovat.

Jeho postoj hraběte jsem znal dokonale, naznačoval nepříjemnou debatu. "Dobré ráno děcka," začal jako obvykle. "Dobré ráno i tobě," zaznělo dvojhlasně. "Prví dáme řeč co chci a potom snídani." "Začnu s tím že mám nové dvě nabídky na práci, jedna je v Japonsku a ta druhá se rýsuje zde." "Tu první mám už jistou a jeli by jsme tam za dva měsíce." "Druhá je teprve na začátku jednání, tak nevím jestli se stihne vyřešit do dvou měsíců."

Tupě jen koukám na otce s vyděšeným pohledem , to myslí vážně? Jak se budu učit, ty jejich klikyháky nezvládnu pochopit ani za celý život. Sestra, "mám dotaz tati." "Ven sním," nechápavě na ní hledí. "Jak se budeme učit?" Předběhla mě jde poznat že jsme rodina, usměji se na ní. "To jsme s matkou už vyřešili, tak že by k nám domů chodil anglický učitel." Brada mi klesla v nesouhlas ale raději jsem byl ticho.

Jen vím že tak daleko budu od Louise, slzy jsem ucítil na krajíčku spuštění. Sestra si toho všimla, proto rychle vstala a popadla mě za ruku, "tak jdeme jíst mám hlad." Vytáhla mě ven z dohledu těch dvou.

G: "Uklidni se proboha máš dva měsíce čas na slzy."

H: "To se ti lehce říká ale mě špatně vykoná," potichu zašeptám.

G: "Tak doufej že mu dají tu druhou práci, je to lepší než se mučit."

Souhlasně potvrdím její slova a sednu si ke stolu, mezitím už mamka začala nosit na stůl jídlo. "Abych nezapomněl, kdyby jsme odcestovaly do toho Japonska, ke konci roku se sem vrátíme na deset dnů." To už bylo na mě moc, měl jsem po chuti, proto jsem beze slov vstal a utekl do svého soukromí. Z dálky jsem slyšel otcův hlas jak se Gemmy ptá co to má znamenat, jí jsem už ale neslyšel. Jen co se zamnou zavřely dveře, spustili se mi slzy sami z očí. Zhroutil jsem se na postel a plakal. Nemám sílu jít zítra do školy, podívat se na Louise, přitom vědět že za dva měsíce bude po všem.

Topil jsem se v lítosti celé dopoledne, neměl jsem sílu se uklidnit. Rodiče mezitím opět zmizeli někam bůhví kam. Gemma raději odešla ven, prý abych měl klid, na sebe sama se litování. Vím byl jsem na ní nepříjemný ale není se čemu divit. Nakonec jsem sebral veškerou sílu co mi zbyla a dal se trochu dohromady. Má spřízněná duše má pravdu musím doufat v to lepší dodávám si sílu. Odpoledne jsem strávil učením abych myslel na něco jiného. Večer jsem prostě zalezl pod peřinu a zzzz.

*Louis*

Domů ze školy jsem nejel, šel jsem pěšky a poflakoval se po městě. Ponořeny do své mysli, jsem městem bloudil jako prázdná duše. Neměl jsem ani ponětí proč se tak cítím, jen jsem prostě chodil bez cíle. Donutil mě hlad jít se najíst domů, neměl jsem sebou žádnou hotovost a tak jsem znechuceně šel. Naložil jsem si oběd a rychle ho hodil do sebe. Zalezl jsem a zbytek dne o mě nikdo ani neslyšel. Náladu pod psa jsem nechtěl na nikoho přenášet. Nevím komu bych se měl svěřit s tím co mě trápí, bojím se že by to řekli našim.

Je to zničující pocit nemít šanci se někomu vyzpovídat, pro mě je to choulostivé téma. Možná jednou to někomu povím ale teď nemám odvahu. Snad brzy z jitím kdo vlastně jsem a jakým směrem směřují mé city. Dnešní ranní pocit u té slečny která seděla vedle mě mi hlodá mysl. S nejistotou jsem začal srovnávat pocity vedle holek a city které jsem měl s Harrym v autě. Pravda která vyplouvá na povrch se mi vůbec nezamlouvá.

Snad budu znít jako idiot ale budu muset, najít holku a zkusit jí dát pusu, při této představě mě oklepalo. Tak nic žádná pusa nebude, okamžitě protestuji sám pro sebe. To je vážně moc špatně když jen při myšlení líbat holku je mi mizerně. Vtom případě je něco ve mě na hovno. Promnu si krk protože mi stuh při úmorném hledání pravdy o sobě. Vlezu vedle do koupelny a začnu napouštět vodu do vany, svléknu se a vlezu si do ní.

Uvolnil jsem se konečně a bylo mi dobře po tolika týdnech, vypustil jsem všechny starosti pryč. Když začala být voda studená, okamžitě jsem procitl a vylezl ven. Vzal sem si už jen na sebe oblečení v kterém spím a šel spát. Zavrtal jsem hlavu do polštáře a usnul jsem jako špalek.

 Na hodinu matematiky jsem dorazil jen tak tak před zvoněním. Hodil sešit na na lavici a sedl si. Batoh jsem si dal tak aby nedostal opět nožičky a neutekl mi. Dělám to od jisté doby stále. Koutkem oka se podívám na Harryho profil, byl tak tvrdý a něčím nespokojený. Tak jsem raději mlčel, abych třeba nedostal facku já místo dotyčné osoby co to zapřičinila. Hodina skončila a byla přestávka, musel jsem odejít na záchod. Tam jsem si nadal že se chovám jako malí kluk, vykonal jsem potřebu a vrátil se na místo.

Zhluboka jsem se tedy nadechl a konečně ze sebe vydal, to zpropadený a tak dlouho očekávány z jeho strany. "Ahoj." Trhl sebou tak že jsem až poskočil na židli. Pohlédl mi s úžasem do očí a já jsem roztál jako jarní sníh. "A-hoj," vydal ze sebe. Tolik týdnů jsem neslyšel ten jeho nádherný hlas, tajil se mi při něm dech. Nebo to byli dokonce měsíce ani už nevím sám, jsem z toho všeho úplně v háji.

*Harry*

Sedím při matice jako pecka a stále jen slyším tátův nepříjemný hlas, jak opakuje dva měsíce. Neměl jsem ani ponětí že hodina skončila a je přestávka, z laviny nepříjemných myšlenek mě vytrhl Louisův hlas. Sakra, lekl jsem se jako prase, a trhl sebou tak že jsem ho málem smetl ze židle. Podívám se na něj jestli to byla pravda nebo jen sen, dívá se na mě tak je to pravda, on mi vážně řekl ahoj. Jak něžný byl jeho pohled, ty modré oči mě zkoumají co bude dál. Zmůžu se jen trapně vykoktat ahoj. Skloním hlavu v provinilém pocitu že jsem to nebyl já kdo začal mluvit.

Vzal mě za bradu a donutil se mu dívat do očí, pak klidným hlasem dodal "chci vědět co tě trápí." Smutný pohled a opětovné slzy v očích mu snad dají odpověď aniž bych musel cokoliv říct.

L: "Ven s tím co ti řekli rodiče že tu skoro brečíš?"

H: "Odjezd Japonsko," řeknu ze zlomeným hlasem.

L: "C-co to nemyslíš vážně že ne," kokta a brada mu šokem klesne až na dno.

H: "Myslím to vážně, otec tam dostal pracovní příležitost."

L: "Kdy máte v plánu tedy zmizet opětovně." dodá smutným hlasem.

H: "Přibližně do dvou měsíců, nesdělil datum odjezdu zatím."

L: "Hm.." 

Za myšleně kouká teď on do prázdna, a konečně mi pustí bradu. Další hodina začala a tak jsme v tichosti a smutní oba dva poslouchali výklad učiva. Louis se nakloní ke mě a potichu aby profesorka nic neslyšela zašeptá, "tak to aby jsme spolu něco podnikli." Otočím hlavu k němu a usměji se, "dobře a máš něco v plánu určitého?" Najednou se třídou rozezní nasraný hlas, "Ticho vy dva," napomene nás kantorka. Pak nás zpraží svým pohledem, mi raději zmlkneme.

Ahoj lidi,

Další kus práce je na světě. Omlouvám, se za chyby které najdete. Prosím, když tak mi je sdělte do komentáře. Hlas vždy také potěší. Příběh dostal rychlý spád a je hotový. Kluky tam tedy máte, sice jen málo ale jsou tam.

HIM_Beauty