Odmítnutí

*5*

*3.osoba*

Uběhl měsíc a oni stále neměli nic, Harry byl už tak naštvaný na sebe, že si připadal jako úplný břídil. Útoky na Louise sice polevily, protože zaznamenali jen tři ale i tak stále jsou. Mezitím se ti dva tak sblížili, že měl Louis pocit závislosti na Harrym. Chodili spolu všude kromě toho kdy Harry vyšetřoval nějaký problém žáka jiného ročníku.

Louis nechápal proč mu s tím nemůže pomáhat a to sem, tam mezi nimi nastal rozpor. Harry měl tolik argumentů, že Louis raději vždy ustoupil. Nechtěl se pohádat s kamarádem kterého měl, byl jediný. Blonďák s ním sice sem, tam prohodil pár slov ale pak vždy rychle zmizel. Někdy měl Louis pocit, že snad na Harryho žárlí ale to rychle zapudil do pozadí.

Namlouval, si že to bude tím, jak moc ho mají ti co jim pomohl rádi. Harry za ten měsíc byl tak populární, že se kolem něho vždy udělá kruh lidí a Louis nemá ani šanci se k němu dostat. Jediné místo kde jsou spolu sami je ta přitroublá lavice ve třídě. Tam prohodí pár slov a to je všechno. Louis byl najednou tak smutný a tichý, nechtěl aby Harry věděl, jak moc mu je těžko, že už sním skoro vůbec není.

Tak to šlo dalších čtrnáct dní, Louis vždy odcházel pryč, když se kolem Harryho sešlo plno lidí. Šel třeba ven na trávu kde děcka svačí nebo kouří. Jen aby se nemusel dívat na holky které se po Harrym věší jako hadry na věšák. Kluci se mu div neklaní, bože jak jsou ubozí myslí si Louis, když se otočí jestli vůbec Harry, zaregistroval že je pryč. Jsou mu milejší prázdné školní prostory než přítomnost vlezlých žáků.

*Louis*

Bylo typické pondělí a já jsem opět vcházel do školní budovy, Harry byl opět zaneprázdněn jinými spolužáky. Kroky mě vedly ke skříňce s učebnicemi, a tak jsem si vyndal pár věci co dnes budu potřebovat. Zbytek jsem do ní hodil a vydal se chodbou na druhou stranu než stál dav s Harrym.

*Harry*

Do školy jsem dorazil mnohem dřív než Louis, chtěl jsem se ho zeptat, na jeho podivné chování. Spatřil jsem ho ve dveřích a byl rád že je tu, bohužel jaké bylo mé zklamání, když mi ani ne zamával na pozdrav. Proč se mi vyhýbá? proplouvá mi smutná myšlenka mou kudrnatou palicí. Provedl jsem mu snad něco, trápím se tím už několik týdnů. Smutně jen pozoruji Louisovy záda, když odchází úplně jinam. Chci odejít, za ním ale nejde to, zdržují mě stále jiní spolužáci.

Zvoní a tak jdu do třídy, plný naděje, že konečně budu s Louisem. Hodina začala a on nikde, vždyť do školy přišel na čas. Najednou se mi sevřel smutkem žaludek, strach o něho vyvolal pocit nevolnosti. Hodina se mi zdála jako by trvala celou věčnost. Konečně zvoní a já vystřelil, ze třídy jako namydlený blesk. Běhal jsem po škole a hledal ho, nikde jsem ho nemohl najít.

Zoufalý a unavený jsem tedy vešel na záchod, došel jsem k umyvadlu a opláchl si obličej. V zrcadle jsem spatřil Louise, jak sedí na okenním parapetu a nepřítomně se dívá ven. Pak jsem si najednou všiml, že mu kolem oka stéká krev. Zhrozil jsem se a namočil kapesník a jdu honem za ním. Přiložím mu jej na ránu a přitáhnu si jeho hlavu na svou hruď. Neprotestoval, jen klidně seděl dál s hlavou položenou na mě. Držel si kapesník na ráně.

Pocit zoufalství mnou procházel čím dál víc, cítil jsem se natolik špatně, že jsem si ani neuvědomil, co dělám. Prostě jsem najednou objímal Louise a svou hlavu jsem měl položenou na jeho a šeptal mu omluvy. Došlo mi, co provádím, pomalu jsem ho pustil a zvědavě se na něj podíval. Jeho zrak se setkal s mým a já viděl, že je překvapený stejně jako já.

*Louis*

Nevím jak dlouho jsem tam seděl, jen tak a zíral ven. Hlava mě bolela tak moc, že jsem neměl chuť někam jít. Bylo mi jedno kdo tudy projde, prostě tu budu sedět. Přemýšlel, jsem nad tím proč já, musím mít takové starosti s idiotem co si na mě léčí své mindráky. Věděl jsem, že někdo vešel dovnitř ale bylo mi to u zadku. Nevěnoval jsem tomu dotyčnému pozornost, do té doby než mi přiložil kapesník na oko a přivinul mě na svou hruď.

Srdce mi radostí poskočilo tak, že jsem měl pocit že ho mám až v krku. Věděl jsem najednou, že je to Harry a nemusel jsem na něho ani podívat. Překvapil mě tím činem, když mě začal objímat a šeptá omluvu. Byl jsem sice zaskočený, ale ještě víc tím zjištěním, že mi to bylo příjemné a nic z toho mi nevadilo. Naše pohledy se střetli v úžasu a zmatení v jenom. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli. Vím že pochopil, krev na mé tváři ale i tak jsem začal hovořit co se stalo.

Nenašel jsem odvahu rozebírat co se právě přihodilo mezi námi. Konverzaci jsem tedy stočil na to že mám další útoku za sebou. Harry se hned přidal, asi mu to přišlo v hod, že si z toho nic nedělám. Celý den se ode mě nehnul ani na krok. Měl jsem pocit jako by mě nejraději někam zamkl a nepustil nikam. Jeho ostříží pohled, stále hlídal můj pohyb, kam jsem mu zmizel na pět vteřin. Byl to príma pocit mít opět jeho pozornost jen pro sobě. Sice je škoda, že až teď když se mi opět něco stalo. Zvláštní cit, jsem dneska zažil, který nechápu a mám z něho strach.

*Harry *

Bylo to jako sen, dívat se Louisovi do jeho očí a nevidět v nich, žádné předsudky nebo odpor, k tomu co se právě stalo. Nemohl jsem si pomoct a hlídal jsem jej jako nejvzácnější poklad mého života. Snad jsem měl i pocit, že se mu to líbilo, jak bych si přál aby to byla pravda.

Jediné co mohou je doufat že Louis mi jednou na tohle dá odpověď, protože dnes vycouval bravurně. V tu chvíli jsem prohlédl a uvědomil si, jednu děsivou skutečnost, jak málo stačilo a přišel bych o něho, svou hlouposti. Musím najít toho kdo ho tak moc zraňuje.

Byl jsem to i já kdo ho hluboce ranil, moc často zůstal sám, protože já se věnoval jiným lidem, místo jemu. Už to neudělám i když budu mít o něj strach, raději sním budu řešit problémy ostatních, aspoň budu vědět že je se mnou. Najdu tu sílu překonat strach o chlapce kterého začínám asi milovat.

Ahoj všichni,

Předem děkuji, za shovívavost a trpělivost. Také se omlouvám, za chyby v příběhu. Nevím jak Vám ale mě tam trošku schází ostatní kluci. Takže prosím o nějakou odezvu v komentáři. Zatím se mějte hezky papa

HIM _Beauty