Z deníčku Yuriho Plisetského

1

Milý deníčku... Sakra. Neptejte se. Vím, že deníček si píšou holky ale já to mám pro uvolnění svého vzteku nakázané od doktora. Vždy ho píšu někde, kde mě nikdo nevidí. Někde kde jsem sám. Je to trapný.
Takže... Dneska bylo poslední finále Grand prix v Soči. Moje poslední vystoupení v kategorii juniorů. Příští rok začnu jezdit mezi seniori s Victorem. A jelikož jsem vyhrál v kategorii Juniorů tak mi Victor navrhne seniorský debut. Slíbil mi to před lety. Jsem si jistý, že bych byl díky jeho choreografii schopný rozdrtit jeho samotného. Ale to předbíhám do příští sezóny. Musel jsem se sám pro sebe ušklíbnout. Bohužel jsem musel zařídit ještě jednu věc... Musel jsem se zbavit toho odporného prasete, které se mimochodem jmenuje taky Yuri. Letos byl ze všech v seniorské kategorii nejhorší. Je to totální nula! Jak já ho nenávidím. Dělá akorát ostudu mému jménu!
To prase právě kolem mě prošlo a vešlo na záchody. To byla ta pravá chvíle, kdy se ho zbavit. Vešel jsem tam a slyšel, jak zavřený v kabince s někým telefonuje. Mlel něco japonsky a já mu nerozuměl ani slovo. Po chvilce hovor položil a já uslyšel jak začal bulet. Pecka. Teď to bude fakt snadné. Chviličku jsem tam stál ale pak mi došla trpělivost. Nemám času na rozdávání. Kopl jsem do dveří, až to s kabinou úplně otřáslo. To prase otevřelo a udiveně se na mě podívalo. Mám pocit, že čekal snad každého jenom né mě. Začal se celý klepat a já měl co dělat, abych si udržel svou nasranou masku a nezačal se smát.
"Hej" Nakonec jsem spustil pěkně znechuceným hlasem a ukázal na něj prstem. "Příští rok budu soutěžit v seniorské sekci. Nepotřebujeme dva jmenovce na jednom ledě." Čuměl na mě, jako kdyby Anglicky nerozuměl ani slovo. "Neschopný osoby jako ty by měly skončit." Chvilku jsem se odmlčel a pak na něj zařval. "Hlupáku!" On sebou polekaně trhl a div nespadl. Prase tlustý. Po tomhle jsem se otočil a prostě si to odkráčel ze zachodů za Yakovem.

...

Po všech těch rozhovorech jsme se konečně s Victorem spakovali a vydali se do hotelu. Procházeli jsme zrovna nějakou chodbu, kde byla hromada novinářů a já jen sklopil hlavu. Neměl jsem náladu na další rozhovory. Když v tom se do mě pustil Viktor. "Yuri. O tvém volném programu, kroková část mohla využít víc-"
"Vyhrál jsem, tak koho to zajímá?" Pustil jsem se do něj hned ostře a snažil se ho tím odpálkovat. Stačí, že Yakov mě furt buzeruje. V tom na mě Yakov začal řvát. Přesně jak jsem říkal.
"Yuri!! Nemůžeš takhle mluvit pořád." Otráveně jsem otočil hlavu na stranu a všiml si, že nás to japonské prase pozoruje. V tom si všiml i Victor, že Yakovovi nevěnuju žádnou pozornost a otočil se na místo kam jsem koukal já. Na to japonské prase.
"Vzpomínkové foto?" Optal se toho prasete a já se div nezačal smát. A máš to. Victor ani neví kdo jsi. Pěkně tě setřel ty prase jedno. Ten jeho výraz. To se snad nedá ani popsat. To prase se jen otočilo a namířilo si to k východu. Ještě na něj novináři něco pokřikovali a já se vítězně ušklíbl. Vyhrál jsem. Díky Victore.