A dark voice in your head

10

„Stilesi" Byl zase v lese. „Stilesi" „K-kdo jsi? K-kde to j-jsem? Co po mě chceš!" Stiles byl zmatený. Jak se tam dostal? „Stilesi" Stilese už to začínalo štvát. „Co chceš! Odpověz mi!" Nic. Nic se neozvalo. Žádná odpověď. Vůbec nic. Stiles byl rozzuřený. Měl strach. Nevěděl co dělat.

Rozeběhl se někde do lesa. Nevěděl kam. Ani vlastně nevěděl kde je a jak se tam dostal. Otočil se jestli za ním někdo neběží, ale stále běžel. Nic. Ale když se otočil, ocitl se ve škole. „Sakra! C-co to! J-jak?" Všude se rozhlížel. Nevěděl co dál. Pak ho to napadlo. „Sen. Je to jen sen." Řekl si sám pro sebe. „D-dobře. Takže, prsty. Jasně. Jedná, d-dva.."

„Stilesi" Přerušil ho zase ten hlas. I když věděl, že je to nejspíš zase jen sen, měl takový strach, že nechal počítání prstů a rozeběhl se na druhou stranu chodby od místa kde vycházel ten hlas.

„Stilesi" „N-nech mě bejt! Co po mě chceš!" „Stilesi" „Sakra, nech toho! Pořád jen opakuješ to samé dokola! Nech mě bejt a nebo řekni co po mě sakra chceš!" Křičel Stiles do prázdna na hlas, který vycházel odnikud. Zase nic, zase ticho. Rychle se rozeběhl k vychodovým dveřím. Otevřel je a vyběhl ven ze školy.

Ocitl se ve svém pokoji. „Sakra co-cože!?" Vyběhl z pokoje přímo do obýváku. „Tati? Jsi tady?" Nic. Konečně měl čas na počítání prstů, aby zjistil jestli stále spí nebo ne. „Tak dobře. Jedna, dva, tři, čtyři, p-p-pět? Šest."

Otevřel oči a začal křičet. Všichni kolem něj vyskočili. „Stilesi klid, klid jsme tady." Utišoval ho Scot. Ale Stiles stále křičel. „šš-š-š-šš, Stilesi klid. To jsem já Lydie. Už je to v pořádku. Jsi tu s náma. Byl to jenom ošklivý sen. Nic víc. Jasný?" Chytila ho za ramena a koukala mu hluboko do očí.

Stiles nevěděl co má dělat, ale zakoukal se i on do těch jejich a pomalu ale jistě přikývl. „Dobře, teď tě pustím jo?" Ujistila ho Lydie. Co se to se mnou děje. Tohle je taky sen nebo snad ne? Jsou to opravdu oni? Prsty, ano ty vždycky zaberou. Stiles si před sebe natáhl ruku a začal potichu počítat.

Všichni ho sledovali a chvilkami se na sebe podívali. Nevěděli co se to s ním děje. Nikdy se mu nic takového nedělo. Derek chytl Scota za rameno a hlavou mu naznačil, že by s ním něco chtěl probrat osamotě. Scot přikývl a společně se vydali do kuchyně.

„Hele Scote, tohle už se Stilesovi jednou stalo. Minulou noc. Křičel že spaní a nešlo ho probudit. Pak ale sám od sebe vyskočil a začal křičet, pak si sám pro sebe šeptal ať se vzbudí. Uklidnil jsem ho tím, že se mnou počítal prsty na ruce." Scot byl zaskočený. Co se to s jeho nejlepším kamarádem jenom děje?

Stiles seděl na pohovce v Lydiiném obětí. Hodně ho to uklidňovalo. Měl Lydii moc rád a ona jeho. Měli mezi sebou nějaké pouto, které nikdo nedokázal pochopit. Bylo to přátelství, láska, štěstí, smutek a všechno tohle zároveň. Dokázali si pomoct v jakékoliv situaci, jeden se vžil do toho druhého. Ale byla toto láska?

Leren0 de2ni2