Teror na zahradě

Nevěděla jsem co děje se. Byla litá tma. Měsíční svit zářil na celou zahradu. Očima jsem přejížděla záhonky, altán a stromky. Na zahradě se náhle zjevil Josef Spejbl. Byl otočený zadní pleší k našemu kuchyňskému oknu ve druhém patře rodinného domku. Najednou se ale začal otáčet. Hleděla jsem s otevřenými ústy skrz sklo. Najednou se naše oči setkaly. Chvíli jsme mlčky pozorovali toho druhého, v tom se Josef Spejbl zlomyslně ušklíbl. Lekla jsem se, mráz mi přejel po páteři od tylu až ke kříži. Najednou zvedl ruku a pomalu s ní zamával. Tohle už mě vážně vyděsilo.

Vzala jsem nohy na ramena a už jsem byla z kuchyně pryč. V obýváku jsem ještě rozdýchávala, co jsem viděla, ale i to, jak rychle jsem běžela. Bylo už pozdě, únava se mě zmocnila. Rozhodla jsem se proto jít už spát a Josefa Spejbla jít zítra najít.

Ráno, když jsem otevřela oči a matka mě ihned poslala na zahradu pro celer, jsem si vzpomněla na včerejší strašidelný zážitek s Josefem Spejblem. Bála jsem se, ale už nebyla tma a záhon se zeleninou byl hned vedle zadních dveří.

Nazula jsem si holinky a oblékla si černou pláštěnku. Venku totiž pršelo.

Po návratu do domu, jsem se velmi divila, že jsem Josefa Spejbla nepotkala, ale spíš se mi ulevilo.