The Legend Of Souls Thief [Taekook]

5.

Chlapec se vláčel po tmavé ulici.
Celý zahalen bolestí a krvý.
Poprvé za několik staletí byl opět viděn lidmi.
A nečekaně i znechucen.
Nechtěl čekat na tenhle den.
Ale věděl že má přijít.
On zloděj duší, byl uvržen do temnoty.
Do kruté temnoty, za hříchy co udělal.
Ale on měl temnotu rád, proto jeho trestem bylo to, že najde spřízněnou duši, která ho vytáhne zpět na světlo.
On nechtěl spřízněnou duši.
Ani světlo.
Měl zůstat sám.
Nebýt obklopován láskou.
Chtěl zabíjet, ničit, být skrátka neviditelné zlo, plížící se nocí čekající na nevinné lidi.

Malý Taehyung sebral pušku a namířil ji na králíka.
,,No dělej střel ho a ukaž, že něco dokážeš!”
Taemu se rozklepaly nohy.
,,Střílej už!”
Křikl na něj znova otec.
,,Co ti tak trvá!?”
Taehyung pustil pušku a ustoupil o několil kroků.
,,J-já nemůžu.”
Muž dupnul, až sebou musel chlapec hrknout.
,,Jsi neschopný, neschopný jako tvoje matka!”
Taehyung to v sobě držel dlouho, dlouho se snažil zapřít, že má na něj hrozný vztek, ale tentokrát to prasklo.
,,Nejsem neschopný!Ani matka není neschopná! Kdyby moje matka byla neschopná, neměli by jsme prachy a byli by jsme na mizině! A to jen kvůli tomu že chlastáš! Hnusně chlastáš a válíš se doma! Aby jsi chcípl jednou v pekle!”
Všechno to vyplulo na povrch.
Všechny emoce vykřičel na jeden dech.
A proto taky jedna rána přistála na jeho tváři.
,,Klidně mě zbij! Budu zbitý, ale budu vědět, že jsem měl pravdu!”
Slzy mu stékaly po tvářích z té bolesti.
Ne bolesti na povrchu, ale uvnitř.

Taehyung se zbudil, celý upocený a promáchaný slzami.
Brečel ze spaní.
Nebylo to poprvé a teď se mu všechny ty zlé vzpomínky, vzpomínky, jež se snažil zapomenout vracely zpět.
A oči se mu naplnily opět slanými slzami.
Věděl, že teď už rozhodně neusne a tak rozsvítil lampičku co měl na stolku.
,,Ach jo.”
Povzdechl si a převalil se na bok.
Jenže hned na to se velice vylekal.
V zrcadle, co měl na skříni uviděl odraz navíc.
Tentokrát už nebyl tak překvapen.
,,J-jestli jsi mě přišel zabít, tak to udělej, alespoň umřu s tím, že jsem nebyl blázen. Bude lepší umřít teď, než po skrývání.”
Taehyung ucítil, jak se na straně prohla postel.
,,Proč by jsi chtěl zemřít teď?”
Zeptal se hlas, jenž zabíjel Taehyungovy smysly.
,,Proč? Mám snad na výběr? Co by jsi dělal ty kdyby jsi byl člověk, co má démona v pokoji?”
Chlapec zakroutil hlavou.
,,Máš pravdu, lepší je to ukončit rychle.”
Dal mu ruku na rameno, avšak hned ji dal zas pryč.
,,Agh! Jakto, že tě nemůžu vzít pryč!”
Chlapec se bezmocně posadil na zem.
Taehyung pevně tiskl peřinu a snažil se něco vymyslet.
A dostal nápad.
,,Vím co tě zastaví!”
Tae vyhrnul svůj rukáv a ukázal chlapci zápěstí.
Ten propaloval jizvu pohledem a nemohl uvěřit tomu co vidí.
,,Takže jsi to ty.”
Vydechl a rázem zmizel, jako by ho odfoukl vítr.

Lehčí než vítr, krutější než smrt.

Už tuhle kapitolu píšu po druhé!
Nechápu jak, ale povedla se mi smazat, takže jsem napsala dnes přes tisíc slov 😂 To je rekord!

🎨💕